Obsah rubriky: Ulítaný Pepíček, Jindřich; zpět

Ulítaný Pepíček
Věc: pohádka
Obsah: drastický
Tématika: neuvěřitelná
Rozsah: stručný
Přístupnost: ***

Byla jednou jedna rodina, která měla moc hodného pejska Pepíčka. Byl moc roztomilý, ale tak trochu zlobivý. Měl totiž problémy s močovým měchýřem a proto neustále dotíral na někoho z rodiny, aby jej vyvenčil. Proto mu Kája a Lenka, sourozenci této harmonické rodiny, říkali ulítaný Pepíček.

Jednoho deštivého rána, když ještě všichni spali, se Pepíček probudil a pocítil svrbění v dolních partiích. Jako vždy zakňučel, aby na sebe upoutal pozornost, že už je čas jít se ven vyvenčit. Nikdo se však z postýlky nehrnul. Kája se den předtím sjel jako prase, Lenka celou noc nespala, spala s Honzou, tatínek už se doma pár měsíců neukázal a z ložnice, kde spinkala maminka se ozývalo nápadné ticho. Jen sem tam prolétla klíčovou dírkou muška.

Pepíček již nemohl déle otálet a tak se na cestu vydal sám. Vyšel z domu, našel nejbližší sloupek plotu a uvolnil svěrače. Pocit vymočení byl pyramidální. Po asi třech minutách intenzivního močení se Pepíčkovi ulevilo úplně. Vrátil se do domu a rozhodnul se, že vzbudí celou rodinu. Káju bylo slyšet i přes dveře záchodu a tak se rozhodl zamířit do pokoje, kde spala Lenka. Když se však přiblížil ke dveřím, shledal, že Honza ještě pokoj neopustil. Vydal se tedy za posledním přítomným členem rodiny - za maminkou. Pepíček skočil na kliku u dveří do ložnice, otevřel je a spatřil zbytky mrtvé maminky v posteli. Celé její kdysi okouzlující tělo prolézali malí bílí nenasytní červíčci. Svým příchodem vyrušil tisíce much, které se teď všechny zvedly a bzučely.

Všechny mušky se vydaly směrem na záchod, kde působil Kája. Pepíček se však rozhodl vrátit se zpět do holčičího pokoje a zjistit, zda již Lenka s Honzou skončili. Strčil čumáčkem do dveří a naskytl se mu tak pohled na dvě obnažená zpocená spokojená těla, ležící bezvládně vedle sebe. Honza zpozoroval pohyb a rychle se z pokoje vytratil. Pepíček vyskočil k Lence do postýlky a olízl jí nehybnou tvář. Byla ještě vlhká, když si všiml prášků na stolku vedle něj. Jeho panička si zřejmě omylem vzala sebevražednou pilulku místo prášku proti otěhotnění. Pepíček smutně zavyl. Odhopkal k záchodovým dveřím zjistit, co se stalo Kájovi, že už na záchodové míse neoperuje. Vyskočil na kliku a jen tak tak se vyhnul tělu, které na něj padalo. Ani Kája se již dalšího dne nedožije. Pepíček, celý poplašený z toho, že z jeho blízkých mu zbyl už jen tatínek, odběhl do obývacího pokoje. Stočil se do klubíčka na své oblíbené kanape.

Snažil se usnout, ale nedařilo se mu zamhouřit oka. Tlapičkou zapnul rádio. Alespoň si něco pustím na uklidněnou, řekl si pro sebe a napnul uši. Zrovna dávali zprávy. "...a dnes horká aktualita z Ostravy, kde se zřítil strop ve štole Máňa a zavalil 20 dělníků. Tragickou událost nikdo z nich nepřežil..." Pepíčkovi se naježily chlupy zděšením. V dole Máňa právě pracoval jeho páníček, poslední dosud žijící člen rodiny. Pepíček pocítil hroznou prázdnotu. Už nebyl nikdo, kdo by s ním chodil ven močit. Smutně si štěknul a utekl z domu pryč. Rozhodl se, že si najde novou rodinu, pokud možno hodně daleko...
(pc)

Jindřich
Jindřich byl od narození slepý. Neviděl nic a zrak pro něj neexistoval. Nedokázal si představit, co je to vidět. Svět pro něj byly doteky, zvuky, vůně a zápachy.

Onemocněl a musel navštěvovat různé lékaře. V jeden čtvrtek ráno - jako pravidelně - šel na odběr krve. Už věděl přesně, kam má jít a jakým překážkám se má vyhnout. Přesně si pamatoval, kde je v čekárně lavice. Vždy si sednul na jeden konec a čekal až ho sestra zavolá. Dnes ale o něco zavadil. Zašmátral do prostoru na kraji lavice a hmatem někoho ucítil. Omluvil se. Vůně mu prozradila, že jde o dívku. Omluvil se ještě jednou. Cítil, jak dívka bere jeho ruce a naznačuje mu, aby si sednul vedle. Znal různé doteky, nervózní vedení za ruku ve škole, rozpačité doteky lidí, kteří ho převádí přes ulici, studené doteky lékařů, soucitné babiččino pohlazení, i když už nebyl dítě. Tento dotek byl jiný. Byl upřímný a jemný. Chtěl něco říct, ale po několika slovech ucítíl její dlaň na svých ústech. Už se dál neodvažoval něco říci. Po několika minutách pro něj přišla sestra.

Příští čtvrtek ráno šel Jindřich svou obvyklou cestou. Při příchodu do čekárny se mu rozbušilo srdce. Došel k lavici a ucítil vůni dívky. Byl šťastný. Vzal její ruce do svých. Ty doteky a vůně teď byly pro něj vším. Po chvíli se mu o ruku roztříštila kapka. Poznal, že dívka pláče. Zeptal se jí, co se stalo a jak se vlastně jmenuje. Neodpověděla.

Další čtvrtek vešel do čekárny a sednul si na lavici. Dívka tam nebyla. Jindřich byl rozrušený. Z přemýšlení ho vyrušila až sestra. Dodal si odvahy a zeptal se.
- Prosím Vás, nevíte jak se jmenuje ta dívka, co tu byla také minulý týden na odběr?
- To nevím... Vlastně jo, počkejte, už si vzpomínám. Markéta Mrázová, hluchoněmá. Strašná chuděra. Předevčírem umřela... Měla leukémii, šlo to nějak rychle.
(lb)