Obsah rubriky: Můj první školní den, Můj milý deníčku, Most; zpět

Můj první školní den
Probudil jsem se ráno, byla ještě tma. Věděl jsem, že mě čeká těžký den, na který jsem se celá léta netěšil. Už samotné probuzení předznamenalo krutou realitu mého prvního školního dne: na nočním stolku se přes noc objevila zcela nová aktovka. První denní paprsky se odrážely od všech čtyřech, naprosto kýčovitých růžových odrazek. Zavřel jsem oči s nadějí, že až je znovu otevřu, poznám, že vše je jen sen. Nestalo se tak - moje nová brašnička na mě házela prasátka, jako by mi chtěla sdělit "už se nemůžu dočkat, až do mě něco narveš". Co se dá dělat, musím vstát...

Když jsem slézal z postele, uvědomil jsem si, že mi chybí levá noha. Už si ani nepamatuji, kde sem ji nechal, nebo co se s ní vlastně stalo. Každopádně na jejím místě nebylo nic, jen zaschlá krev na potrhaných žilkách omotaných kolem koleního kloubu.

Doplazil jsem se ke stolu, kde na mě čekala maminka a snídaně. "Honzíku! Vždyť ty nemáš nohu!" Řekla maminka, jako bych to nevěděl. Neměl jsem síly na odpověd, tak jsem se pustil do snídaně. Maminka nic nenamítala, byla ode mne zvyklá na horší věci.

Ke škole jsem se dobelhal pomocí lyžarské hůlky, kterou používal kdysi můj tatínek, když se poprvé vydal do školy a chyběla mu jedna noha...

Před školou byl velký zmatek, spoustu pobíhajících, křičících dětiček. Jedna holčička se na mě podívala, v očích se jí rýsovala zoufalá potřeba něco mi sdělit. "Ukážu ti cestu ráaájem..." zanotovala a já se raději odbelhal k hlavnímu vchodu do budovy.

Poprvé ve škole, nedá se nic dělat, už není úniku... U šaten v přízemí stála podivná osoba. Byla středního věku, mě se však zdálo, jako by každým okamžikem prožívala poslední vteřiny svého života. Něco ukrývala za zády. "Kampak, mladý muži!?" zaburácela. "Tady se smí chodit pouze v přezůvkách! Sundej si boty." Opřel jsem se o zeď a sundal si jedinou botu z jediné mé nohy. "Ještě tu druhou botu, chlapče," zašklebila se. Začal jsem koktat, ale rázně mě zarazila. "Ty asi nevíš, jak se zouvají botičky, viď, ty malej hajzlíku, co? Tak já ti to předvedu" a vyndala mojí nohu, kterou měla schovanou za zády. Vyděsila mě k smrti. Sundala mi z nohy botu a nazula na ni pantofli. Nechala ji spadnout na zem a chystala se nazout mi i druhou přezůvku, ale to už sem ztrácel vědomí.

Probral sem se teprve před osmi lety. Dnes je mi téměř třicet a mám šestiletého syna. Už teď se děsím toho dne, kdy se vydá poprvé do školy...
(pc)

Můj milý deníčku
Můj milý deníčku, vždy do tebe píšu takové obyčejné věci. Jako třeba včera, když jsem spolknul anglicko-španělský slovník, nebo minulé pondělí, když mě pozvracel pošťák. Dnes do tebe ale napíšu něco vážného, nad čím již dlouho uvažuji. Mám zácpu. To by ještě nebylo tak vážné, ale já ji mám už šest let. Nekruť nevěřícně svými stránkami, milý deníčku, je to tak. Před šesti lety jsem byl naposled a od té doby vůbec. Už ani nevím, jaký je to pocit. Celých šest let jsem nekupoval toaletní papír. Mám sice jeden toaletní papír připravený, ale to jen pro případ, že by se můj organismus rozmyslel. No, to by ale pak jeden nestačil... Milý deníčku, tvé stránky zbledly, asi ses leknul. Neboj se, hned zítra navštívím svého lékeře.

Navštívil jsem tedy lékaře a ve chvíli, kdy jsem mu to řekl, zblednul jako tvoje stránky včera. Pak se vzpamatoval, prohlédl mě. Po chvíli uvažování mi dal litrovou láhev nějaké kapaliny.

Můj milý deníčku, teď jsme spolu už třetí den v místnosti, ve které jsem šest let neseděl. Až toho budu schopen, tak... můj milý deníčku, promineš mi to? Došel mi toaletní papír a už mám jenom tebe...
(pk)

Most
Byl jsem nepoddajný a studený, byl jsem most, ležel jsem nad propastí. Na jedné straně byly zabořeny špičky nohou, na druhé ruce, byl jsem pevně zahryzlý do drolivé hlíny. Šosy kabátu mi vlály po stranách. V hlubině lomozil ledový potok s pstruhy. Žádný turista nezabloudil do těchto neschůdných výšek, v mapách most ještě nebyl zakreslen. - Tak jsem ležel a čekal; musel jsem čekat. Žádný jednou zbudovaný most nemůže přestat být mostem, aniž by se zřítil.

Bylo to jednou k večeru - byl to první večer, byl to tisící, nevím, - mé myšlenky se pohybovaly pořád ve zmatku a pořád v kruhu. K večeru v létě, temněji hučel potok, vtom jsem zaslechl lidský krok! Ke mně, ke mně. - Napni se, moste, ukaž, co dokážeš, tráme bez zábradlí, podrž toho, jenž je ti svěřen. Nepozorovatelně vyrovnej jistotu jeho kroku, zakolísá-li však, dej se poznat a jako horský bůh je vymrští na zem.

Prišel, železnou špicí své hole mě oklepal, pak jí nadzvedl šosy mého kabátu a urovnal je. Do chomáčů mých vlasů zajel svou špicí a nechal ji tam, rozhlížeje se patrně divoce kolem. Potom však - právě jsem ho následoval v jeho snu přes hory a doly - mi oběma nohama skočil doprostřed těla. Zatrnulo ve mně - nic netušícím - prudkou bolestí. Kdo je to? Děti? Sen? Zákeřník? Sebevrah? Pokušitel? Ničitel? A já se obrátil, abych se na něho podíval. - Most, který se obrátí! Ještě jsem se neobrátil, a už jsem byl rván a bodán špičatými oblázky, které na mne vždycky tak pokojně hleděly ze zuřících vod.
(Franz Kafka)