Obsah rubriky: Autobus, Vinen?, Lyžařský výcvik, Jak jsem se učil plavat; zpět

Autobus aneb nevšední povídka všedního dne
Jmenuji se Tomáš a je mi 28 let. Do práce jezdím výhradně autobusem - alespoň doposud tomu tak bylo. Dnes se mi totiž stalo něco neuvěřitelného:

Jako každý pracovní den jsem dorazil na zastávku pozdě. Řidič autobusu již zavíral dveře s vítězoslavným úsměvem na tváři. Odtrhl jsem svůj pohled od jeho křivých zubů a snažil se uklidnit. Takže zase dostanu v práci vynadáno. Nezbývalo mi nic jiného, než počkat na další spoj. Ten přijel naštěstí o pár minut dřív. Tento řidič nápadně připomínal předchozího. Podoba se navíc zvýraznila, když těsně před nosem stihl uject staršímu pánovi se psem. Stařík výhružně zamával holí a vztekle mrštil psíka směrem k ujíždějícímu busu.

Autobus byl silně přeplněn. Dokonce tak, že jsem se ani nemohl pořádně držet. V každé zatáčce jsem tedy tahal obtloustlého pána za kabát. Když už se zdálo, že mě uhodí, vstala přede mnou jistá slečna z místa a se slovy "uhni kreténe" se vytratila. Bohužel jsem od této milé, z velké části kovem propíchané, mladé paní inkasoval několik nepříjemných, bolestivých ran do žeber. O šlápancích na nohou se ani nezmiňuji, ty již mezi běžné cestování městskou hromadnou popravou patří. Posadil jsem se a blaženě si oddechl. Ne však na dlouho. Po pár minutách totiž řidič prudce šlápl na brzdy a mě vlétla jakási stařenka do klína. "Promiňte, mladý muži, asi jsem zakopla." Snažila se zachránit beznadějnou situaci. "To je v pořádku,... Nechcete se posadit?" Nic lepšího mě nenapadlo. Ve snaze uvolnit jí místo jsem zavadil o tašku stojící paní. K mému překvapení z ní vylétla andulka. Její zelenožlutá křídla na mě mávala jako na pozdrav. "Můj Pipi!" Zvolala majitelka andulky. "Ty syčáku, koukej ji chytit!" To patřilo pro změnu mně. Chytit andulku v přeplněném autobuse je prostě nemožné - schválně si to někdy zkuste. Alespoň jsem tedy vynaložil veškeré úsilí a počal honit ptáka. Když už jsem toho malého hajzlíka skoro chytil, tak mi upláchl - snažil se vylétnout otevřeným okýnkem. Vší silou jsem okno zabouchl. Naneštěstí i s andulkou. "Alespoň půlku jsem chytil," pomyslel jsem si. Zkrátka mi ulétl - okénkem. Okénkem! Považte sami - venku bylo minus tři stupně a nějakej blbec si otevře okno. Prostě to nebyla moje chyba. Jiného názoru byla však paní, jíž papoušek patřil. "Pipi, tys... jaksi mohl... ty jeden píp!" Křičela na mě sprostě ta dáma. Babička, která mi před chvíli přistála v klíně a nyní si spokojeně velebila svoje místo k sezení se mi snažila pomoct. "Ten papoušek umřel evidentně zimou, mladá pani. Tento gentleman je v právu." Nezmohl jsem se ani na slůvko, natož potom na poděkování. Bylo mi velmi trapně. Dokonce tak trapně, že jsem zmáčkl tlačítko pro zastavení v nouzi. Tohle ale přeci nouze byla! Prodral jsem se ven, právě když autobusák zastavil a otevřel přední dveře. Ohléhl jsem se, zda mě sleduje bývalá majitelka překrásné bývalé andulky. Její snaha dostat se ven nebyla o nic menší než moje. Tentokrát (za dnešek poprvé a naposled) jsem měl štěstí - řidič autobusu zavřel dveře těsně předtím, než stačila vystoupit. S úsměvem na líci se i s autobusem ztratil v dáli. Nezbývalo mi než čekat na další spoj, nebo absolvovat bezmála půlhodinovou zbývající cestu pešky. Nemusím snad ani zdůrazňovat, kterou variantu jsem si vybral.

Do práce jsem dorazil o 2 hodiny později, než byl začátek směny. Okamžitě jsem byl předvolán před našeho ředitele. "Bodlák, máte padáka." Byl jsem natolik zdrcen, že mě už nemohlo nic nepřekvapit. Když jsem si u svého stolku balil věci, vypadlo mi z kapsy u saka zelenožluté křidélko. Zpět domů jsem šel pěšky. Když jsem byl konečně doma, sedl jsem si za psací stroj a vše vám napsal. Byla to smolná jízda. Mám však úsměv na tváři. K večeři budu mít křidélka.
(pc)

Vinen?
Procitl jsem a začal jsem vnímat své okolí. Slyšel jsem vzdálený ruch ulice. Otevřel jsem oči. Byl jsem v nějaké místnosti, byl to nemocniční pokoj. Od prvního okamžiku probuzení jsem měl zvláštní pocit, který jsem si nedokázal vysvětlit. Nevěděl jsem, proč jsem v nemocnici. Snažil jsem si vzpomenout, co se mně stalo. Mně? Uvědomil jsem si, že si nemůžu vzpomenout, kdo jsem. Popadla mě panika. Nervózně jsem přemýšlel a vzpomínal. Díval jsem se na svoje ruce, na svoje tělo. Najednou mi došlo, že ani nevím, jak se jmenuju. Vůbec jsem o sobě nic nevěděl. Pocítil jsem nevolnost, prudce jsem si na svém lůžku sednul. Až v tu chvíli jsem zjistil, že v místnosti byl ještě někdo. V rohu na židli seděl muž v uniformě - policista, spal. Zavolal jsem na něj. Hned se probral, vyběhl ven a za malou chvíli vešel do pokoje s dalšími dvěma muži. Jeden byl lékař v bílém plášti a druhý byl menší muž v košili. Lékař se mě zeptal, jak se cítím. Znovu jsem si uvědomil, že nevím, kdo jsem. Bylo mi špatně. S námahou a přerývaně jsem lékaři vše řekl. Muž v košili se ušklíbl a řekl mi, abych to nehrál. Pak řekl něco lékaři a odešel.

Lékař pak se mnou provedl několik vyšetření. Ptal jsem se ho, kdo jsem a co se stalo. Řekl mi, že se jmenuju Josef Kříž a že je mi 38 let. Jsem prý nebezpečný, zločinec. Podle něj jsem zavraždil nějakou ženu. Policie mě prý vypátrala, prý jsem jim utekl a při pronásledování policejními vozy narazil do sloupu. Nakonec řekl, že se mi paměť možná vrátí.

V nemocnici jsem byl ještě týden. Pořád jsem se snažil vzpomenout aspoň na něco ze svého života. Dokonce mi donesli nějaké fotky. Byli to samí neznámí lidé. Ukázali mi i tu ženu, kterou jsem prý zavraždil. Proč jsem vraždil? Zkoušel jsem si představovat, co se asi stalo. Představoval jsem si tu zavražděnou ženu, její poslední okamžiky, její pohled. Děsilo mě pomyšlení, že jsem skutečně někoho zavraždil, že jsem opravdu někomu vzal život. Nedokázal jsem si představit, že bych toho byl schopen, nevěřil jsem tomu.

Z nemocnice mě převezli do vězení. Navštívil mě ten menší muž v košili, kterého jsem zahlédl v nemocnici. Vedl vyšetřování. Řekl, že mi nevěří a že bych to měl přestat hrát. Položil mi otázku ohledně té ženy. Nedokázal jsem odpovědět a řekl mu, že si opravdu na nic nepamatuju. Bylo poznat, že váhá. Řekl, že se skutečně chovám jinak a že jestli to hraju, tak se mi to daří. Pak mi řekl, co vše jsem spáchal (nebyla to jen vražda) a že po mně pátrali už dlouho. Když odcházel, řekl, že ani nemá radost z toho, že mě dostal.

Pak byl soud. Byl jsem odsouzen k osmi letům vězení. Pomohla mi výpověď lékaře. Teď sedím ve své cele. Mám za sebou dva roky. Celou tu dobu se marně snažím vzpomenout si na svůj život. Chtěl bych litovat svých zločinů, ale chybí mi vzpomínky a výčitky svědomí.
(lb)

Lyžařský výcvik
Ve druhém ročníku na střední škole jsme měli povinný lyžařský výcvik. Sport mi obvykle nečiní velké potíže, mám i sportovní postavu. Hraju ráda volejbal a tenis. Ale lyže jsou pro mě trochu tvrdší oříšek.

Ráno vyrazila naše Karosa směrem na Krkonoše. Před polednem jsme byli na místě a už po obědě měl následovat rozřazovací test. Všichni jsme se shromáždili před chatou, ve které jsme byli ubytovaní. Každý zapínal svou výstroj, nastavoval přeskáče, chlubil se spolužákům svojí novou výbavou nebo záviděl ostatním lyžařům, kteří hbitě vysedali z blízkého vleku a znovu se vrhali přímo z kopce. Docela jsem se začala stydět ve chvíli, kdy jsem koženým řemínkem začala připevňovat svoje pohorky na staré dědečkovy masivní dřevěné lyže. Na mysli mi vytanula jeho poslední slova, když mi lyže půjčoval: "To ti na začátek bude stačit. Neboj, oni tě to tam naučí!" Dědeček taktně přešel, že jsem svoje poslední troje lyže zničila při dřívějších pokusech o lyžování. Rodiče už mi další lyže a boty koupit odmítli a poslali mě za dědečkem.

Seřadili jsme se na prostranství před chatou. Náš učitel tělocviku zabodl své nové Rossignoly do sněhu před námi a začal svoji řeč: "Vítám vás na lyžařském výcviku, teď si vás rozdělím do tří skupin. Ti nejlepší zdokonalí svoji techniku a ti, kteří lyžovat neumí, se to obstojně naučí...." V tu chvíli jeho pohled sjel na moji lyžařskou výstroj. Mé lyže, boty, řemínky i hůlky pozoroval několik sekund. V jeho tváři byl zřetelný úžas a nepochopení. Po delším tichu se zeptal: "Co to je?" Vysvětlila jsem mu, jak jsem na tom. Odpověděl - plný soucitu: "Neboj, to se naučíš."

Byla jsem rovnou bez testu zařazena do začátečníků. Bylo nás jen několik. Učitel nás poučil, jak dělat široké oblouky a další lyžařské vědomosti. Všichni z naší skupiny již pomalu sjížděli svah, když jsem přišla na řadu já. Neobratně jsem se dostala až na konec prostranství, kde začínal kopec. Převážila jsem se a vyrazila. Jela jsem šikmo a snažila se brzdit. Slyšela jsem učitelovy výkřiky "toč, pluž". Tak jsem lyže nasměrovala dolů ze svahu ve snaze ještě dále zatočit na druhou stranu. Postupně jsem zrychlovala. Moje snahy o otočku selhaly. Začala jsem být trochu nervózní, když jsem docela rychle předjížděla i zjevně zkušené lyžaře. Zdálky se ke mně ještě dostávalo slabé "toč" a občas mi nějaký lyžař, který se výhýbal mé rychlé jízdě, doporučil "spadni". Jenže jak? Konec svahu se rychle blížil a moje rychlost už byla vskutku vysoká. Smířila jsem se už nejméně s jednou zlomeninou. Naštěstí mě ale zachránil vlekař, tedy ne zcela úmyslně. Starší muž se zrovna otočil ke svahu ve chvíli, kdy mé masivní lyže objely jeho holinky a mé tělo v plné rychlosti narazilo do jeho pěstovaného břicha a ušmudlané bundy. Po asi 10 metrech brzdné dráhy jsme se zastavili. Nemohla jsem se zvednout, protože jedna moje lyže byla pod vlekařem a druhá zajela hluboko do sněhu. Muž měl zavřené oči a začal chroptět - to bylo dobře, protože jsem věděla, že to přežil. O mužovo zdraví jsem se začala strachovat až ve chvíli, kdy mě muž začal nazývat Věruškou a omlouval se mi, že dneska nemůže. Zřejmě blouznil. Z našeho zvláštního sevření nás vysvobodil až učitel, který u nás právě zabrzdil. Jeho prudké zabrždění odhodilo sníh na vlekařův obličej. Vlekář se probral, vyprostil se a vstal. Jeho "hynbajs, to byla rána" bylo opravdu trefné označení naší srážky.

Po několika minutách se všichni uklidnili. Učitel přesunul výuku začátečníků dolů k úpatí svahu. Celé odpoledne jsem se snažila plnit učitelovy příkazy, ale bez větších úspěchů. Nakonec jsme měli vyjet na vleku zpět nahoru k chatě. Postavili jsme se do fronty a poslouchali učitelovy poslední rady: "hlavně držte lyže pořád rovně". Vlekař mě, s viditelnou opatrností, zapřáhl do pomy. Rozjela jsem se. Prvních několik metrů ubíhala jízda bez problémů. Asi ve třetině svahu najely mé dubové lyže na led a hned potom na hroudu sněhu. Bez varování obě mé lyže zamířily mimo obvyklou trať. Znepokojivou skutečností bylo, že zamířily ke sloupu vleku. Snažila jsem se sloupu vyhnout. Objela jsem ho tedy, bohužel ale ze špatné strany. Lyže mezitím vlastní tíhou sjely trochu dolů a lano držící mě na vleku se obtočilo kolem sloupu. Neměla jsem dostatek sil, abych se hůlkami odrazila nahoru a tak jsem bezradně seděla na pomě a na sněhu. V dálce jsem zahlédla nadskakující postavu vlekaře, v tu chvíli ale lano začalo škubat a potom celé spadlo. Všichni lyžaři na vleku, kteří zatím stáli na místě a čekali, rázem spadli. Lyžař nade mnou, začátečník z mojí skupiny, sjel dozadu na mě, čímž moji bezradnou pozici jen utvrdil. Viděla jsem vlekaře jak zmateně pobíhá na úpatí svahu. Učitel se k nám došplhal a s nepochopitelnou radostí nás začal rozplétat. Jeho radost jsem pochopila, když jsem spatřila svoji lyži, ze které smutně trčely ostré třísky - byla zlomená. S viditelnou úlevou mi sdělil: "To nepůjde spravit, budeš muset domů."

Ještě ten den mě učitel ve vlastním autě dopravil domů. Celou cestu mě uklidňoval, že se nic neděje a že vlekařovi pomůže při opravě. Ale pod jednou podmínkou: že už nikdy nepojedu na jeho lyžařský výcvik. Příště si půjdu radši zahrát volejbal, aspoň neohrozím ničí život a nezničím páté lyže.
(pk)

Jak jsem se učil plavat
Některé atrakce, jimiž nás příroda zahrnuje, můžeme klidně postrádat. Mám na mysli zemětřesení, tornádo, kobylky, dobytčí mor, požár pampy, fatu morganu, jezinky, sennou rýmu a daně. Na druhé straně jsou však v přírodě živly, i nebezpečné, které nemůžeme opomíjet a podcenit. Na prvním místě je to voda. Možná, že někteří jste ohrnuli nos, ale musíte si uvědomit, že voda je i v rumu. Už z tohoto důvodu je zapotřebí vycházet s tímto zajímavým živlem v dobrém. Jsou odvážlivci, kteří si s vodou přímo tykají. Ráno s ní myjí tvář, večer půl, sprosťáci pak i celé tělo a zuby. V naší rodině, musím to přiznat, jsme neměli vodu příliš v lásce. Ne, že bychom nepili rum, to ano, v tomto směru nemohu rodinu pomlouvat. Vždyť už při snídani rozdával otec decky pro zahřátí a sám pak se zahříval celý den, ale mám na mysli tu vodu, jak ji znáte vy - tu původní vodu pramenitou. Tak tu nám dokonce doma dlouho rodiče zatajovali. Ostatně nedalo jim to ani moc práce, neboť vodovod byl přes dvůr na pavlači sousedního domu a při dešti otec tvrdil, že z nebe padá síra. Dnes s odstupem času s úsměvem vzpomínám, jak u nás probíhala sobotní koupel, probíhala-li vůbec. Maminka napustila vanu světlým pivem, a když nás všechny spláchla, pozval otec sousedy na černou flekovskou třináctku. Zajímavé je, že tento otcův trik sousedé nikdy neodhalili, i když domovník Jícha našel jednou ve svém půllitru celuloidovou rybku a kus žínky. S vodou nás děti seznámila podrobně teprve škola. Nejprve se učitelce zdálo podezřelé, že si o přestávce myjeme ruce v láhvové dvanáctce, a když jsme pak na vycházce při dešti zděšeně volali "Síra, síra!" a hledali úkryt v průjezdu, začala se o nás zajímat. Po dlouhém vyptávání navštívila náš byt a za uzavřenými dveřmi cosi křičela na tatínka. Obsah jejich rozhovoru nám zůstal utajen, ale výsledky tu byly. Sobotní pivní seance s přáteli otec zrušil a po okolí se rozkřiklo, že jsme zchudli. A tak jsme se po návštěvě paní učitelky poprvé koupali ve vodě. Byl to hezký pocit, i když už nebylo tolik příjemné usrknout ze sprchy a pěna se musela tvořit uměle za pomocí saponátových přípravků. Zato tělo nebylo po umytí tolik lepkavé, nehledě k tomu, že nás méně vyhledávaly mouchy a vosy. A potom to léto. Teď, když jsme už skoro na sto procent věděli, že v řece není síra, ale voda, nebáli jsme se vmísit mezi děti na břehu a osvěžit se jako ostatní. Bylo to mnohem krásnější dovádět ve vlnách, než když nás otec v parnu poléval na balkóně chlazenou gamzou. (Na což se vždycky těšil jeho přítel notorik, který hned po osvěžení stáhl jazykem náš balkón z nejhoršího.) Jenom nás mrzelo, že neumíme plavat. To víte tempa chtějí prostor, a i když pivo dobře nadnáší, ve vaně je těsno. Proto jsme uvítali akci "Každý občan plavcem", která se rozběhla na našem obvodě na plné obrátky.

Výcvik nás nejmladších dorostenců měl na starosti důchodce Vlček, bývalý plavecký rekordman, který v roce 1916 zvítězil v mimořádném vytrvaleckém závodu "Čubou do Hamburku". Vlčkovy metody výcviku byly od samého začátku svérázné a směřovaly k tomu, abychom se ve vodě cítili opravdu jako doma. Proto nám ušil igelitové šaty vlastní konstrukce, které se po oblečení naplnily z dovedně skrytého kapsovitého trychtýře vodou. "Tento skafandřík," prohlásil Vlček začátkem března, "budete nyní nosit stále místo svého občanského oděvu. Je módně řešen, a proto ho neodložíte ani na plese. Pouze večer povoluji vypustit vodu kohoutkem v levé nohavici a igelit zavěsit na ramínko. Neznamená to ovšem, že na noc se s vodou rozloučíte. Kdo chce dosáhnout mé úrovně a podívat se někdy čubou do Hamburku, bude spát ve vaně, či v bazénku z PVC, který vám rodiče jistě rádi koupí." Po těchto slovech se s námi na tři měsíce rozloučil. Nutno přiznat, že Vlčkovy rady nenalezly v domovech jednoznačné pochopení. Někteří rodičové nejenže nekoupili svým ratolestem bazének z PVC, ale dokonce jim zakázali do plaveckého kroužku chodit. Zbytky našeho oddílu se sešly s plaveckým mistrem Vlčkem počátkem července u řeky, v místech kde stál důchodcův příbytek, hausbót Hamburk. Na daný pokyn jsme se svlékli do plavek. Igelitový oděv slavil první úspěchy, neboť všichni už jsme v lecčems dosáhli trenérovy úrovně. Naše vylouhovaná, scvrklá těla byla od důchodcovy postavy téměř k nerozeznání. Však také na nás bývalý rekordman hleděl se zalíbením. A pak začal vlastní výcvik. "Nebudu vás učit styly umělé," prohlásil Vlček. "Kraul, motýlek, prsa a znak jsou pastyly, které vymyslel člověk ve své pýše, neboť se zaslepeně domnívá, že je králem zvířat. To je ovšem nesmysl. Jsme soudní lidé, a proto nebudeme při plavání napodobovat ani rybu, ani žábu, tím méně delfína, zkrátka živočichy s vodou srostlé. My se poučíme od tvorů suchozemských, s námi se přátelících a nám věrných, to jest psů." Pak důchodce vhodil svého kokršpaněla do vodního toku a ukázal na zmítající se zvíře prstem: "Dobře se dívejte, jak to dělá. Plave nejideálnějším stylem, to jest čubou!" Svérázné metody trenérovy dostoupily v tomto okamžiku vrcholu. Rozjařil se, hulákal a oči se mu divně leskly, když nás začal strkat bidlem do vody, volaje: "Napodobte psíka!" což se nám moc nechtělo, neboť kokršpaněl mezitím podivně zmizel ve víru pod jezem. Nic jiného než napodobit nebohého tvora nám však nakonec stejně nezbylo, neboť hloubka v těch místech byla dobré tři metry. Hrabali jsme zoufale rukama, nohama a jakž takž jsme se drželi nad vodou. Někteří z nás, v touze napodobit psa co nejvěrněji a neklesnout ke dnu, i hlasitě štěkali. Situace se však záhy stala kritickou. Naše údy, nezvyklé psím pohybům, umdlévaly a ústa jen stěží lapala po vzduchu. A když se někteří přece jen doplácali ke břehu, srážel je fanatický trenér za volání, že Hamburk je ještě daleko, zpět do živlu. Zmocnila se nás panika. Jeden břeh byl obsazen bláznem Vlčkem a kontrolován bidlem, druhý pak byl pro nás nedostupně daleko. Drželi jsme se nad hladinou skutečně jen vůlí. Nikdo by nevěřil, jak je čuba vyčerpávající styl. V beznadějné situaci, snad pudově, jsme začali volat o pomoc. I když se fanatický stařec na břehu snažil naše volání přehlušit zpěvem veselé plavecké písně, přeci jen se našli občané, kteří nás přispěchali vytáhnout. Vlček nevěděl, kam dříve obrátit své bidlo, zda proti nám, či proti příchozím, a začal s ním proto mávat jak na kajaku. Naši zachránci začali ustupovat, ale přeci jen na chvíli odvedli šílencovu pozornost od břehu. Toho využil můj bratr, který zřejmě pochytil od kokršpaněla nejvíc. Vydrápal se z vody, po čtyřech doběhl k Vlčkovi a s psí silou se mu zahryzl do lýtka. Důchodce pustil bidlo a ač poraněn, skočil do řeky a propagovaným stylem zmizel v dálce. Byli jsme zachráněni a tím definitivně skončil náš plavecký výcvik. Za týden jsme se dočetli v novinách, že v Labi u Hamburku byl rybáři uloven nevídaný sumec. Ovšem my víme své.
(Miloslav Šimek a Jiří Grossmann)