Obsah rubriky: Větvička, Tonda, Uvnitř; zpět
Větvička
Před měsícem jsem potkal paní Novákovou - zase měla plno řečí, že ji šlapu po vytřené podlaze,
která byla z mého pohledu špinavější, než její syn (kterého má s Romem Gažďou, ovšem
před svým manželem předstírá, že má urugvajské předky). Když jsem tuto osobu minul, nebraje na vědomí,
že jsem "hnusnej spratek", zamířil jsem do sklepa. Světlo k mému údivu nečekaně fungovalo
a tak jsem byl zbaven napětí, které by bylo nastalo, kdybych byl nucen pohybovat se po tmě.
Došel jsem až na konec úzké chodby a zastavil se pod malým otevřeným okýnkem. Trčela z něj větvička. Byla celá zelená a voňavá. Neodolal jsem a zatahal za ni.
Nic. Po chvíli jsem to zkusil znovu. Jakoby se mým dotykem dala do pohybu. Po chvilce však tento houpavý pohyb ustal. Tentokrát už jsem s větvičkou trhl vší silou. Náhlé výkřiky mě vylekaly. Jeden z nich patřil paní Novákové, která zřejmě přistihla dalšího obyvatele domu, který ji pošlapal podlahu, a druhý výkřik patřil mně. Měl jsem celou ruku od krve, řízl jsem se totiž o větvičku. Když jsem se uklidnil, pohleděl jsem na ni, jak se výsměšně houpe v okýnku. Byly na ní kapky krve.
Z ničeho nic okénko potemělo. Zvenku byly slyšet kroky a čísi hlasy. "Vražda! Někoho tu zabili!" Podle hlasu to byla paní Nováková. Další kroky se spešně blížily. Vyděsil jsem se a schoulil se pod okno vyčkávaje, co se bude dít dál. Nahoře byl veliký zmatek, už jsem nebyl schopen odlišit jednotlivé hlasy. Tu jsem zaslechl kroky za dveřmi sklepa.
Trhl jsem sebou, zmateně jsem hledal úkryt. Nebylo však úniku. Černo. Pak už si jen pamatuji,
jak mě někam nesli. Probudil jsem se na nemocničním lůžku. Ruku jsem měl ovázanou, ale vůbec
mě nebolela. Odvedli mě domu, že prý už jsem v pořádku. Dodnes nevím, kdo koho zabil a proč,
ale od té doby se ke mně paní Nováková chová velice mile.
(pc)
Tonda
Rád bych vám vyprávěl příběh o Tondovi, skřítkovi, který měl asi tak 20 cm
na výšku. Jsem sice už stár, ale na Tondu si pamatuju, jako bych ho viděl naposled
včera. Jeden pěkný letní den jsem trhal borůvky v jižních Čechách. Systematicky
procházím lesem, bezohledně hřebelcuji celé svahy borůvkových keřů a opravdu z ničeho
nic se zpoza nejbližšího keře objevil skřítek. Přirozeně jsem se leknul a nevěřil
tomu, co jsem viděl. Spílal jsem si, že tak nekontrolovaně piju tu nedobrou
nazelenalou... Absinth. Z mých vnitřních nadávek mě vyrušil až můj host.
Skřítek se představil: "Ahoj, já
jsem Tonda." Překvapil mě jeho vyšší hlas a při další větě "netrhej ty borůvky tady, magore"
mě překvapil i svým roztomilým ráčkováním. Dali jsme se do řeči a brzo se z nás stali
velcí kamarádi. Tonda mi vysvětlil, že mu ničím tímto trháním les a poradil, kde můžu
trhat a kde mu to nebude vadit.
Musel jsem tehdy natrhat mnoho tun borůvek, proto jsem byl v lese každý den. S Tondou jsem se díky tomu vídal také každý den. Byl to sympatický skřítek, vyprávěl o své rodině, o životě v lese a dalších strastech života skřítků. Občas mi i poradil při trhání. Ne hned z počátku jsem porozuměl jeho větě, která mu díky časté souhlásce "r" jistě činila potíže: "Horymíre, mrsknul sis tam Vraní oko, někdo ti zhebne." Ano, Tonda byl přímý a nehledal složité cesty, jak vyjádřit to, co si myslí. Byl jsem rád, že mi jednoho dne řekl, co si myslí o mém všudypřítomném Absinthu. Usrknul z víčka a polkl doušek. Chvíli se na mě díval a potom krátce a intenzivně zařval. Je neuvěřitelné, jak se z tak vysokého hlásku může stát tak neuvěřitelně hrubý a hluboký hlas: "Co to chlastáš ty prase?!" Dal jsem na jeho rady a nechal jsem láhev Absinthu u jeho srubu a šli jsme ten den ještě trhat.
Pilně jsem trhal borůvky. Tonda mně občas do vany přihodil nějakou tu bobuli a přitom povídal: "Minulej rok sem zapad nohou ve vosim hnízdě, píchly mě tři, svině, domů sem se musel dokutálet." Začal jsem ho litovat, Tonda ale hned pokračoval: "...no, já je pak vykouřil mrchy. A místnímu hajnýmu sem vykrad krmelec, protože mě to prase jednou poblilo." Divil jsem se, jak je to možné... "to je takovej prasák, projde les a všechny láhve, co najde, dojede... a že ty trampové sem toho nanesou... Anebo ten chlupatej skunk. Jednou se leknul a dva roky tady nevyrostla ani jedna borůvka." A tak nám šťastně ubíhalo odpoledne. To jsme ale ještě nevěděli, co nás čeká po návratu.
Vraceli jsme se zpět ke srubu, Tonda byl jako obvykle na mém rameni. Došli jsme na několik metrů od srubu a naskytnul se nám otřesný pohled. Dva turisté německé národnosti, starší paní a její manžel, seděli na srubu a popíjeli můj Absinth. Srub byl úplně zničený, pár si pravděpodobně neuvědomil, že tak malý srub opravdu slouží k přebývání. Ve chvíli, kdy Tonda zaslechl hlas starší ženy "Hallo Freunde, Absinth macht uns Spass," se neudržel na mém rameni a spadl. Zemřel v bolestech a z žalu nad ztrátou obydlí následující den ráno.
Až objevíte v jižních Čechách jeho malý hrobeček, vzpomeňte si, prosím, na mého kamaráda.
(pk)
Uvnitř
Procitám, otvírám oči. Je tma. Šmátrám rukama
kolem sebe. Jsem v nějaké zvláštní poloze, protože nesedím ani neležím. Zkouším se
opřít o ruce, ale ty se mi zabořují. Asi nejsem na pevné podložce. Zkoumám
konečky prstů povrch toho, v čem jsem. Je to nějaká pevná látka. Postupně rukama zkoumám
celý povrch. Jsem v jakémsi vaku, který je nahoře zavěšen.
Přestanu se na chvíli hýbat a poslouchám. Ticho, nikde se nic neděje. Chvíli řvu a zase ticho.
Zkouším najít místo vaku, kde by třeba mohlo prosvítat nějaké světlo.
Nic. Absolutní tma. Při dalším kole šmátrání objevuji malou díru - nahoře u zavěšení.
Asi tak na dva prsty. Zkouším vak roztrhnout. Nejde to. Bezmocně se pokusím posadit
a přemýšlím co dál. Po chvíli zaznamenám pravidelné zvuky nárazu.
Začnu křičet. Ve chvíli, kdy umlknu, slabě zaslechnu kroky. Aspoň mám pocit, že jsou to
kroky. Zvuk ustane. Opět přemýšlím. Jde na mě únava, usínám.
(lb)