Obsah rubriky: Mullholand Drive, Music Beats Local Nazi; zpět

Mulholland Drive
Čas ve filmu Mulholland Drive neplyne rychle a leckterý nervózní střihač by z tohoto snímku vytvořil nepovedenou detektivku, thriller, drama nebo i komedii. Filmu Davida Lynche se ovšem nic z toho nestalo.

Děj filmu začíná poměrně neoriginálně - autonehodou a ztrátou paměti. U pokračování filmu by se ale podoby s jinými filmy (mimo Lynchovými) nehledaly jednoduše. Dvě hlavní postavy filmu, Rita, která ztratila paměť, která se Rita vlastně nejmenuje a která, jak se následně ukáže, se jmenuje Diana Selwyn - asi, a Betty, která doporučí Ritě, aby se podívala do kabelky, v níž by snad mohlo být něco, co by odhalilo Ritinu minulost, která nejen Betty a Ritu zajímá a s jejímž pátráním Betty Ritě pomáhá, nebo jméno, se po nalezení záhadného modrého klíče vydají do nevšedního klubu Silencio, kde vše, skutečně vše, co slyšíte, je nahrávka, kde vše je iluze. Tak, jak vám mohla připadat předchozí věta zmatená či možná místy nejednoznačná, tak se můžete cítit v další části filmu. V té nastává určitá záměna postav, možná i změna času. Může to něco napovídat, může to být pro film zásadní, může zde film teprve začínat, anebo je vše úplně jinak.

Hudba, kterou jako u každého Lynchova projektu má na svědomí Angelo Badalamenti, je výborná. Celkovou atmosféru klubu Silencio výtečně dokresluje píseň Llorando, při jejímž poslechu jistě nezůstanete zcela v klidu. Oceňuji také Lynchův humor, především ve scéně, kde muž zcela zřetelně dává najevo, že mu káva nechutná. Silnější povahy se jistě pobaví výkonem "profesionálního" vraha. Jen těžko odhadovat, co by Sigmund Freud řekl o Lynchovi po zhlédnutí lesbického experimentování hlavních představitelek a více než francouzského polibku na Bettyině konkursu. Nicméně ani Sigmund Freud ani nikdo jiný netuší, co všechno má Lynch v hlavě.

Film Mulholland Drive doporučuji, i konzervativnějšímu divákovi - přinejmenším aby měl možnost se utvrdit ve své konzervativnosti. Mnozí totiž film zavrhli pro přílišnou zmatenost nebo pro nenalezení žádané logiky. Nechme ale Lynchovi jeho uměleckou svobodu. A abychom se vyhnuli nekritickému obdivu (který se občas vyskytne), hledejme i jiné, zatím neznámé autory, kteří točí trochu odlišné filmy. Na závěr, silencio...
(pk)

Music Beats Local Nazi
"Nejsem rasista. Ne, v žádném případě nejsem rasista. Jenom nemám rád cikány." Tak by mohl znít pozměněný podtitul z filmu 100% bílý hodící se nejen pro české nácky, ale i pro mnohé ostatní. V sobotu 14. září se na pražském ostrově Štvanice uskutečnila akce s názvem Music Beats Local Nazi zaměřená proti rasismu a xenofobii. Organizace Člověk v tísni, která akci organizovala, se pokusila připravit pro návštěvníky (spíše mladší věkové skupiny) zajímavý program. V některých hlediscích se to povedlo více, v některých méně.

Originální nápad byl Respekt prochází žaludkem. Návštěvníci měli možnost ochutnat různé kuchyně; senegalskou, romskou, palestinskou a další. Ve filmovém stanu se promítaly filmy a dokumenty s tematikou rasismu a neonacismu. Na Štvanici byly také rozličné workshopy a informační stánky. Např. romská ghetta, antisemitismus, stánek Českého helsinského výboru, Amnesty International a další. Důležitou součástí happeningu byla hudba.

Název Music Beats Local Nazi by se dal přeložit jako Hudba poráží místního nácka nebo vítězí nad místním náckem, ale také Hudba bije místního nácka. Díky mnohým interpretům ovšem neubíjela jen nácky, ale jistě i četné zastoupení anarchistů, kteří se punku skutečně nedočkali, a nejen anarchisty... Z nespočetné nabídky dýdžejů dle mého názoru nikdo svojí podstatou nemohl vynikat. Mnozí by se mnou pravděpodobně nesouhlasili, nicméně ti si své oblíbené dýdžeje jistě našli. Díky velikosti písmen v letáku bych mezi ty oblíbené tipoval DJ Panditu G spjatého s projektem Asian Dub Foundation. Oázou v poušti výše naznačeného stylu hudby nebyl ani hip-hop, pro který byl vyhrazen celý areál pro nadšence skateboardu. Jistou změnou byl DJ Kaya známý z Rádia 1 a hned po něm reggae kapela Švihadlo. Ti byli dle mého názoru špatně nazvučení; z basové kytary se stal amplion na míchání malty zvukovými vlnami a zpěv nebyl příliš slyšet. Atmosféra byla ale pohodová, o čemž svědčilo i to, že kolující joint se dostal až ke mně. Asi nejvíc energie vypustili do prostoru hráči cikánské kapely Bengas. Skupina Hypnotix, která rezignovala na bubny (přeci jenom jsou bubny několikrát větší než automat, takže se jim nedivme), určitě své fanoušky strhla. Největší písmo v letáku měla britská anarchistická kapela Chumbawumba. Na této kapele byly zajímavé průpovídky mezi písničkami. Jen skutečně zaostalí nepochopili, že členové Chumbawumby nesnáší George W. Bushe. V tom ale Chumbawumba není sama.

Je otázka, nakolik byl happening na Štvanici úspěšný (ponechme stranou úspěšnost celé zesměšňovací akce namířené proti neonacistům). Pochybuji, že někdo na happeningu radikálně změnil svůj názor na rasismus. Spíše návštěvník mohl nasát více informací, strávit vcelku příjemně odpoledne na slunci a také měl možnost se dozvědět i o jiných organizacích zabývající se lidskými právy, než je Člověk v tísni. Snad i tato akce trochu přispěla k boji proti rasismu, začít ale musíme sami u sebe.
(pk)