Obsah rubriky: Rendez VOUS, Ovoce, Dobrou noc, Koníček; zpět

Rendez VOUS
Povídka se čtyřmi žánry

Jiří právě opouštěl vanu. Jeho levá noha, kterou zvedl průkazně nedostatečně, ho ale poslala k zemi. Hlavou narazil do dvěří koupelny tak prudce, že vibrace přenášené do celé koupelny převrhly na poličce stále otevřený sprchový gel. Za malou chvíli měl Jirka namydlená záda skutečně řádnou vrstvou tekutého mýdla. Po několika nadávkách, čítající slova vskutku nepříliš často užívaná, se zvedl, omyl si záda a podíval se do zrcadla. Na jednom místě na své lebce spatřil navýšení kůže velikosti zralé blumy. Jiří se snažil bouli zamáčknout, nicméně bolest a nedostatek času ho od tohoto úmyslu odradily. Už zbývalo jen se oholit. Na celý obličej si důkladně nanesl pěnu na holení a začal se pečlivě zbavovat několikadenního porostu. Po pěti tazích čtyřbřitým holicím strojkem uslyšel zvonek od bytu. Byla to paní Papírníková, jež měla tříletou dceru, kterou koupala právě ve chvíli, kdy Jiří spustil spršku nadávek. Paní Papírníková začla svoji rozohněnou řeč, ve které Jirkovi vysvětlila, že mnohé stěny domu jsou tenké a nadávky v celé své košatosti slyšela její dcera. Evidentně paní Papírníkové přetekl pohár déle trvajícího sporu, neboť okamžitě po ukončení své řeči zavřela dveře rychlostí, za kterou by se při podání nemusel stydět žádný tenista. Asi nevěděla, že se Jirka drží pravou rukou rámu dveří. Jiří zaúpěl, ale neměl již čas jakkoli paní Papírníkové vysvětlovat, že to přehnala. Na pravou ruku si nechal proudit ledovou vodu, zatímco levou se snažil doholit. Ani už mu nepřišlo zaznamenáníhodné, že si způsobil dvě řezné rány a že si oholil jednu vyrážku. Nicméně následný pohled do zrcadla mu k jeho nervozitě příliš nepřidal: krvácející rány na obličeji a při ještě jednom pokusu zamáčknout bouli - nevědomky pravou rukou - zavyl upřímnou bolestí. Otřel si obličej, rychle se oblékl, použil sprej zaručující přemoci pach všeho, co žije v potu (včetně jeho samého), a šel na nádraží.

Srdce mu divoce bušilo a při každém kroku, který ho přibližoval k nádraží, cítil ve spáncích svůj horký tep plný nerozkvetlé vášně. Žár vzrušení ze setkání se Šárkou umocňoval každý kolejový spoj, po jehož přejetí celá vlaková souprava mocně poskočila. S každou zatáčkou, kterou motorový vlak projížděl, si připomněl další Šárčin ladný rys na jejím obličeji. Při vzpomínce na její šíji se musel podívat z okna, aby zchladl při pohledu na kovovou konstrukci vagonu, který vlak právě minul. Divoký pohled do šípkových keřů s blýskajícími kapkami rosy jakoby akceleroval šíp mířící do vzpomínky na její tmavé oči. V Jirkovi s každým pražcem narůstalo očekávání. Otevřel okno a navlhlou větví, okolo které vlak projel, se vcítil do Šárčina jemného kýchnutí způsobované sennou rýmou. Jirka vystoupil z vlaku a zamířil k místnímu domu kultury, kde měli sraz. Spatřil ji, bez chyb jako minule. Její vůně rozehřívala každý Jirkův plicní sklípek tak, že zcela zapomněl na svá četná zranění. Vlny výbuchů způsobované zachvěním každého Šárčina vlasu Jirkovi dovolily pronést jen tiché "ahoj".

Vešli šedivými a oprýskanými dveřmi do temna starého domu, kde měla být místní kavárna. Již se šeřilo a navíc ve chvíli, kdy vcházeli dovnitř, se zcela zatáhlo. Procházeli tmavou páchnoucí chodbou. Jiřího napadlo, že již určitě museli projít až na druhý konec domu. Obrátil se k Šárce; najednou ho oslepil blesk. Po chvíli následoval ohlušující zvuk hromu. Až nyní Jirkovi došlo, že Šárku nevidí. Šel chodbou zpět, aby se pro ni vrátil. Šárku ale nikde neviděl. Chodba zcela ztemněla; zmizelo i světlo na jednom konci chodby. Tiše do tmy zavolal její jméno. Bez odpovědi. Jirka dostal trochu strach. Napadlo ho, že možná šla napřed. Vyrazil tedy chodbou dále. Držel se pravé stěny a postupoval pomalu, protože nic neviděl. Po několika metrech před sebou zaslechl zcela zřetelné zývnutí. Zavolal opět Šárčino jméno. Nic. Jirka udělal několik nejistých kroků vpřed. Vtom zaslechl: "Jmenuji se Lumír." Jiří sebou škubnul a udělal několik kroků zpět. Nikoho neviděl, ale podle hlasu se jednalo o muže. "Neviděl jste tady dívku, brunetku?" Až když to dořekl, bylo mu jasné, že v této tmě těžko někdo rozliší barvu vlasů. "Jmenuji se Lumír a velice rád jím syrové zelí," zněla odpověď. Jiří nechápal: "Prosím?" "Jmenuji se Lumír a rád jím syrové zelí." Jiří nevěděl, jak reagovat. "Z vařeného zelí se mi dělají pupínky na pravém víčku." "Promiňte, musím už jít," snažil se Jirka rychle ukončit rozhovor. Otočil se a šel chodbou zpět. Po chvíli vpravo nahmatal roh, jednalo se o další chodbu. V dálce na jejím konci spatřil osvětlené dveře, u kterých stála Šárka. Jirkovi se ulevilo. Došel k Šárce a sedli si v prázdné kavárně ke stolu. Přišel k nim číšník: "Dáte si syrové nebo vařené zelí?"

Jirka a Šárka vyšli z kavárny ven. Byl už večer. Během chůze se Šárka podívala na Jirku. Bulva levého oka se jí převrátila a byl zřetelný jakýsi přístroj s jemnou strukturou na povrchu. Z levého ucha ji začala stoupat kovově lesklá anténa. Na konci antény blikalo matné modré světlo. Šárka promluvila: "Víš, že jsi docela fajn?"
(lb)

Ovoce
"Už mne nebaví, že se pořád tak červenáš, Katko."
"Inu, jsem přeci rajče, navíc už ve zralém věku. Není se tedy co divit, že se před tebou stále červenám."
"Ano, ale přijde mi, že přede mnou něco stále skrýváš, lásko."
"Ale Josefe, víš přeci, že jsi můj jediný miláček, nikdo jiný nemá tak krásnou, velkou okurku."
"Nepovídej, Tomáš tě prý včera zase viděl s tím banánem."
"Tomáš, Tomáš! Proč tomu stařečkovi pořád věříš! Je celý seschlý a nevidí si ani na špičku své mrkve!"
"No, když už se bavíme o tom, kdo je tu seschlej, tak tu včera byla zase ta protivná tykev..."
"Cože? Moje máti tu byla? A kdy, prosim tě?"
"No dyť ti to kurňa povidam, že včera, jak si byla s tim žlutym náfukou."
"Ale nech toho, Jóžo, víš, že mám jenom tebe..."
"Nepovídej, líbí se ti víc než já. Je celej takovej hebkej, já sem pro tebe moc samej uher."
"Ale nejsi, jsi krásný, Josefe."
"Katko!"
"Josefe!"
"Káťo! Pojď blíž!"
"Jóžo!"
"Káťo!"
"Au! Tys mě zase píchnul!"
"Promiň, řikal sem ti to, že nejsem tak hladkej jako ten Orientálec..."
"Nevadí, lásko. Jsi stejně můj miláček."
"Ach Katko, pojď blíž!"
"Už toho nech, Josefe, za chvíli se vrátí Boženka."
"Sakra, já na tu naší ředkvičku úplně zapomněl!"
"Ty seš ale otec, styď se!"
"Ty se stydíš pořád!"
"Jsi nechutný!"
"Že ty sis olízla ten banán, co?"
"Ale Jóžo, přeci bys nežárlil..."
"Tak a teď jsi mě fakt dožrala! Ven z mý půdy! A tvoje povedená Bóža taky!"
"Panebože, proč zrovna Bóža?"
"Protože se tahá s tim úlisnym citrónem!"
"Co ti na něm tak vadí?"
"Ten jeho kyselej úsměv, je to určitě mafián!"
"Víš co, Josefe. Tak já ti něco povim - jsi rasista, nemáš rád žlutý!"
"...asi máš pravdu, Kateřino. Jsem rasista. Jenže to neni tou barvou. Nesnášim pitomý ovoce!"
(pc)

Dobrou noc
- Spíš?
- Ne.
- Na co myslíš?
- Na tu sobotu... byli jsme šťastní.
- Jaká sobota? ...počkej, ty myslíš tuhle sobotu... aha, to je dávno... Proč tomu vlastně vždycky říkáme jen sobota?
- Proč nejsme šťastní dnes?
- Já jsem šťastnej, máme dům...
- Tehdy to bylo jiné.
- Nemůžem bejt pořád mladý...
- Je mi z toho úzko.
- Marie, Marie, já myslím, že je to v pořádku.
-
- Marie, ty brečíš? Proč?
- Bojím se.
- Ale každej stárne a přece nejsme ještě tak starý. Pořád si ještě můžem někam zajít.
- Ne, nejde o věk.
- O co teda?
- Já nevím, je mi úzko.. nedokážu říct proč.
-
- Tys usnul?
- Ne, přemýšlím... já ti rozumím...
- Dobrou noc.
- Dobrou noc.
(lb)

Koníček
Mám jeden zvláštní koníček. Líbí se mi struhadla. Mám jich doma plnou skříň a dřez, až se na mne můj spolubydlící zlobí, že není kam odkládat čisté nádobí. Ale znáte to, s tím nádobím to není jen tak - často mě totiž rozzuří, když neumyje po sobě ani hrnek od kávy. Uznejte sami, že se velmi špatně myje týden starý, zaschlý lógr. Navíc mu velmi zapáchají nohy,... co nohy, dokonce i ruce si moc nemyje. A když už si jednou do té sprchy vleze, je pak všude mokro, jako kdyby přišla tisíciletá voda. Nebo si vemte to jeho broukání. Kdykoliv musím zpracovávat nějaký velmi důležitý projekt, vždy se začne procházet po místnosti a brouká si. Když se na něj ohradím, dělá, jako že mne neslyší, a brouká si dál. A to už se vůbec nezmiňuji o jeho bratranci, který sem každé úterý přijde podnapilý (často jen napilý), vyjí nám z ledničky týdenní zásoby a vymočí se do dřezu. Dokážete si vůbec představit, kolik času mi zabere desinfekce mých struhadel? Nejvíc mě ale rozdráždí, když se se svým bratrancem loučí. Začnou se vždy prát a ještě se nestalo, že by něco nerozbili. Když už je konečně jeho příbuzný pryč, dá se do breku. Musím ho vždy dobrou hodinu utěšovat. Další den se vrátí z práce a začne děsně nadávat. Neznám nikoho, kdo by znal více kleteb. Všechny tyto strasti s ním však musím vydržet. Je to ten nejhorší spolubydlící, není na něm snad nic dobrého. Přitom se mu snažím ve všem vyhovět... tak proč mu sakra vadí moje struhadla?
(pc)