Mlčení, nehybná mrtvolnost větru.
I luční kobylky umlkly.
Pobledla nebeská báň
a úzký černý obzor bez dveří
se zřítil. Sklepení.
My dva tu sedíme ve stínu staré zdi,
rozprostíráme svůj vlastní stín
a halíme se do utrpení.
Zelená hvězda!
Péro osamělého ptáka zablýsklo v trapném mlčení.

Má drahá, šeptl jsem,
zapřísahej svého Pána
a pros ho, aby v těch temnotách
nastavil znovu štít života.

(Saláh Abdassabbúr)

oči jsou letní oblaka
oči jsou hejna vran
sedají na duši
zcela bez zábran

oči pláčou
oči milují
jemně jak vítr
snad někdy doplují

(lb)

Svěřila jsem mamince
že jsem měla cizince
No a pak mi v bříšku vznik'...
Cizí státní příslušník

(Jan Vodňanský)

Slyším to, co jiní neslyší,
bosé nohy chodit po plyši.

Vzdechy pod pečetí v dopise,
chvění strun, když struna nechví se.

Prchávaje někdy od lidí,
vidím to, co jiní nevidí.

Lásku, která oblékla se v smích,
skrývajíc se v řasách na očích.

Když má ještě vločky v kadeři,
vidím kvésti růži na keři.

Zaslechl jsem lásku odcházet,
když se prvně rtů mých dotkl ret.

Kdo mé naději však zabrání
- ani strach, že přijde zklamání,

abych nekles pod tvá kolena.
Nejkrásnější bývá šílená.

(Jaroslav Seifert, Jaro, sbohem)

sílou bezmeznou k zemi přitlačen
drásán sebou sám zmítán a vláčen
klesám a křičím kam jen odnášen
jsem duše má slabá jak mohl jsi jen
jak jen jsem mohl tak proč nejsem ten
svému srdci pro tebe zaslíben
sílou bezmeznou do země zatlačen

(pc)

Řekni, starý brachu,
proč lížeš moje lyže?
Vždyť jsou plné prachu.
Že svědomí tě hryže?

Proč máš tolik strachu,
že vždy to někdo slíže?
Neboj se již krachu,
pojď - a lízni si níže.

(pc)