Karlovo řešení, Odpolední imprese, Miriam, Procházka (Flash-back); Obšťastník č. 6

Karlovo řešení
Kalné ráno... Vracím se z pařby, zarudlé oči, nejistá chůze a pocit, že někdo rozhoupal ulici. U zastávky potkávám Karla. Je na tom ještě o něco hůř. Má pozvracené tričko, vrávorá nejen po chodníku, ale i po vozovce a pak se začne bavit s lampou.
Modlím se, aby si mě nevšimnul, ale jako na potvoru si to nakonec dovrávorá k mé lavičce.
"Jé, kurva, Adame, to seš ty?"
"Hm.. Čau Karle."
Sesune se vedle mě.
"Ty vole, dneska to bylo fakt hustý. Slavili jsme Martinovy dvacetiny a byl to fakt nářez."
"Hm.."
"Ale víš co?"
Nevím.
"Už mě to pěkně sere, takovýhle rána. Ti povidám," usměje se na mě a decentně si ublinkne, "přestanu chlastat!"
"Hmm.."
"Nemáš cigáro?"
Podám mu pomačkanou startovačku a sirky. Lačně si zapálí, dá si šluka a vzápětí hodí takovou kosu, že to stříká až na mě.
Nasere mě to: "Seš absolutní debil vymatlanej!"
Karel se drží za žaludek, střídá v obličeji různé odstíny od zelené do fialové a sípavě se omlouvá. Nakonec z něj vypadne: "A taky přestanu kouřit." Přijíždí tramvaj, pomáhám mu nasednout a sám jdu radši pěšky.

Za měsíc:

Kalné ráno... Vracím se z pařby, zarudlé oči, nejistá chůze a pocit, že někdo rozhoupal ulici. U zastávky potkávám Karla. Probdělá noc se na něm nepodepsala ani v nejmenším - alespoň to tak vypadá. Tváře růžolící, chůze přímá...
"Čau Karle, ty vypadáš sakra fit. Přestals pít a kouřit?"
Karel se pousměje: "Přestal."
"Gratuluju! Já bych to nezvládl..."
Karel se na mě shovívavě podívá: "Ale jo... S heroinem to jde jedna radost."

Jedu domů tramvají - Karel jde pěšky.
(AdaMM, adamm@skylined.org)

Odpolední imprese
Vidím hodně starou žvýkačku. Taky tam je malá olejová skvrna a kus skořápky z vlašského ořechu. Je odpoledne, mám pracovní přestávku a jako vždy sedím v parku na lavičce. Hlavu mám v dlaních a pozoruju chodník pod sebou.

Kouřím druhou LMku. Zvednu hlavu a podívám se kolem sebe. Na lavičce vedle sedí chichotající se středoškolačky. Přede mnou na trávníku je velký pes a zaujatě koná svou potřebu - velkou. Zhnuseně odvrátím hlavu a vrátím pohled zpět ke žvýkačce. Všechna tato odpoledne jsou stejná. A nejen ta odpoledne. Práce, rána, obědy... dělá se mi špatně. Zapaluju třetí cigaretu a napadne mě, že vždy při třetí cigaretě začínám řešit existencionální problémy.

Z myšlenek mě vytrhne křik z povzdálí. Po chodníku běží zcela nahý muž a na každou lavičku v parku pokládá papírek. Přitom vždycky vykřikne: "Bože! Přemýšlej!" "Ten má dost," napadne mě, když doběhne i k mojí lavičce. Středoškolačky se nadšeně baví a nahého muže se smíchem pozorují. Vezmu papírek. Je na něm rukou napsáno "BOŽE PŘEMÍŠLEJ". Muž dobíhá na druhou stranu parku a mizí v dáli. Znovu se podívám na papírek. Roztrhnu ho přesně mezi slovy a "PŘEMÍŠLEJ" si strkám do kapsy. Dokuřuju cigaretu a jdu zpět do práce. Cestou potkávám dvojici držící se za ruku. Oběma jim je určitě hodně přes 60. Otáčím se za nimi.

V práci si "PŘEMÍŠLEJ" lepím na horní okraj monitoru a pouštím se s odporem do kupy složek.
(lb)

Miriam
Ach Miriam, moje sladká, hebká a měkká Miriam. Když jsem tě poprvé spatřil, věděl jsem, že jedině ty jsi ta pravá. Když jsem si tě přivezl domů, nemohl jsem se tě dočkat. Mělas tak příjemnou kůži, za kterou bych se nestyděl brečet. Vím, byl jsem tehdy hrozně dychtivý, položil jsem tě rychle na zem a vrhl se na tebe. Málem jsem tě celou pomačkal. V koutku duše jsem ale věděl, že mou váhu udržíš, ba že se ti to i bude líbit. Je to tak - viď, moje krásná, jemná Miriam. Líbám tě a hýčkám si tě, pečuji o tebe, jak jen to jde. Jsem na tebe pyšný. Každému, kdo mě navštíví, tě ukáži. Jsi prostě skvělá. Vždy jsem si přál mít doma pohovku. Jsem šťasten, že tě mám, jsi velmi pohodlná.
(pc)

Procházka (Flash-back)
Procházel jsem městem jako vždy. Měl jsem namířeno z náměstí dolů, kolem knihkupectví, kuřáckých potřeb, slepého harmonikáře až do kavárny. Někde mezi knihkupectvím a kuřáckými potřebami jsem si všimnul otevřeného kanálu. Pomyslel jsem si, že tam asi někdo pracuje. Šel jsem kolem, když z kanálu vyskočily dvě žáby, jedna hnědá, druhá zelená. Rychle odskákaly do vzdáleného křoví. Mírně překvapen, pokračoval jsem dál. Kuřácké potřeby jsem pro tentokrát vynechal a šel ulicí dál. Zamyšleně jsem míjel nevidomého harmonikáře, když harmonikář náhle vzal svůj nástroj do rukou a mrštil jím vší silou o zem. Lekl jsem se a ustrnul. Pozoroval jsem kousky nástroje povalující se na zemi. Harmonikář došel několika kroky ke mně a mocným dechem na mě vyfoukl veškerý obsah svých plic. Během mžiku se zamlžil můj výhled, přestože nepoužívám žádné dioptrické pomůcky. Úlek se změnil v šok. Bylo mi špatně. Vše jsem viděl za bílou mlhou, matně a nejasně. Co se to děje? Proč mi to udělal? Zkoušel jsem vší silou zvednout nohu, nešlo to. Ani ruka mě neposlouchala, nedokázal jsem přimět tělo k sebemenšímu pohybu.

Stejně rychle, jak jsem přišel o možnost ovládat své tělo, jsem pocítil, že sedím. Bílá mlha ustoupila. Byl jsem v kavárně. Strach mě opustil, stejně tak šok, a ačkoli jsem si nedokázal nic vysvětlit, byl jsem v klidu. Poprosil jsem o kávu a začetl se do novin. Ve chvíli, kdy jsem pokládal noviny, abych si dopřál prvního doušku, jsem si všimnul dívky naproti. Někoho mi připomínala. Začlo mi mocně bít srdce a při každém nádechu jsem cítil horkost na hrudi. Ztratil jsem jistotu ve svých rukách a radši noviny hned odložil. Co se to se mnou dělo? Najednou jsem ji poznal. Byla to ona dívka, do které jsem se před lety poprvé opravdu zamiloval. Až v tuto chvíli jsem si uvědomil, že ji opět miluji; každé její gesto, její infantilní umělohmotný prstýnek, její ruce, její dech, její smích... Nebyl jsem schopen racionálně uvažovat, celý můj mozek zaplnila ona. Bezmocně jsem opřel ruce o stolek a díval se směrem k dívce. Přede mnou prošel číšník, otočil se ke mně a na stůl nedbale položil skleničku s nějakým nápojem, ačkoli jsem si již nic neobjednával. "Váš gin," řekl číšník a lusknul prsty jako kouzelník. V tu chvíli zmizel. Nepřekvapilo mě to. Podíval jsem se opět na dívku a najednou zjistil, že s číšníkem zmizely i mé pocity. Dívka se stala již jen matnou vzpomínkou na první lásku. Opět jsem byl prázdný. Vypil jsem gin a vzpomněl si na odskakující žáby z kanálu. Znovu jsem se podíval na dívku před sebou. Usmála se na mě, ale asi mě nepoznala.
(lb)