Joe, Už jedu, Deník Bohdana Jandy I., Jízda tramvají; Obšťastník č. 7

Joe
Joe se rozloučil s manželkou, nasedl do auta a vyjel. Přemýšlel, co všechno musí v práci zařídit. Dnes popravovali. Projel bránou věznice, zaparkoval a šel do své kanceláře. Musel vyřídit několik telefonátů a vyplnit pár formulářů. Pak měli poradu. Po skončení si trochu oddechnul, vše bylo podle plánu.

Přivedli ho. Jmenoval se Henry Clay. Nebyl oblíbený ani mezi vězni, ani mezi dozorci. Do všeho mluvil, nic mu nebylo dobré. Dozorci Henryho začali připoutávat ke stolu. Henry mlčel. Vězeňský technik začal hledat vhodné místo pro vpich jehel. To trvalo docela dlouho, protože Henry měl ruce - a nejen je - rozpíchané. Bral drogy. Joe stál v rohu místnosti a kontroloval postup popravy. Byl nervózní. Bál se, že selže automatický dávkovač jako před dvěma měsíci. Několikrát přístroj kontrolovali, ale nervozita ho neopouštěla. Technik dokončil práci a vše bylo připraveno. Vytáhli žaluzie, aby svědci mohli pozorovat popravu. Henry nic říct nechtěl. Poprava začala. Hadicí začala proudit první látka - fyziologický roztok. Joe toto čekání neměl rád. Přemýšlel o nově koupené pohovce, pak ještě chtěl zařídit dovolenou. Vzpomněl si na Billa, svého známého. Vždycky si dobře popovídali. Naposled mu Bill vyprávěl o vězni, jehož poslední slova byla: "Jo... radši bych byl na rybách." Joe si uvědomil, že se trochu usmívá. Zastyděl se a rychle změnil výraz v obličeji - na oficiální a zodpovědný. Podíval se po místnosti, jestli si jeho úsměvu někdo nevšimnul. Henry už byl uspán, následovaly další chemikálie. Pak lékař potvrdil smrt, vše proběhlo bez komplikací. Zatáhli žaluzie a z Joea spadnul tíživý pocit.

Domů se vrátil pozdě v noci. Potichu vyšel schody a zamířil ke koupelně. Ve dveřích ložnice stála manželka. Joe si jí všimnul: "Mary, proč nespíš? Říkal jsem ti, že přijedu pozdě." Jeho manželka se tajemně usmívala: "Pojď ke mně." Joe byl unavený a nedokázal protestovat. Mary ho vzala za ruku a přiložila si ji dlaní na břicho: "Hádej, co je nového..." Joe pochopil a usmál se. Mary ho políbila a šla spát.
(lb)

Už jedu
Oblékám se ve spěchu. S logickou úvahou (kterou propagovala už moje babička), že "je lépe více se obléci a pak si odložit, než mrznout a nemít co přiložit", na sebe kladu více než tři vrstvy oblečení. Vycházím s desetiminutovým zpožděním. S hrůzou zjišťuji, jaké je venku hrozné teplo. Vnitřně se přesvědčuji, že ani jedno není moje chyba. Zapaluji si cigaretu.

Blížím se k autobusové zastávce. Jdu pomalu, nechci se zpotit. V dáli spatřím přijíždějící bus - samozřejmě že můj. Chvilku se rozhoduji: běžet či neběžet? Letmý pohled na hodinky mi dává jasný pokyn - běžet. Po hodině běhu (která ve skutečnosti trvala pouhých 30 vteřin) se chladím proudem potu a jazykem vystrčeným až na vestu. Dodnes jsem netušil, jak silný jsem kuřák. V běhu na plné obrátky se marně snažím chytit dech. Bohužel chytám pouze svoje hleny. Zatmí se mi před očima. Vrážím do nějaké osoby před sebou. Bože - je to moje sousedka. Bože - proč má na tváři takový ošklivý chrchel? Po vteřině se mi rozjasní (nejen před očima). Vždyť je to můj hlen... na mojí sousedce... a můj velkej průser. Omlouvám se, nemotorně se jí snažím zbavit té nechutnosti, přičemž ji setřu také polovinu make-upu. Konejším se faktem, že na jejím vzhledu se stejně nedalo nic zkazit.

Raději nechávám sousedku a celou trapnou situaci za sebou a postupuji dále vpřed. Autobusovou zastávku zatím opouští můj bus. Živím v sobě planou naději, že za chvilku pojede další. Během půlhodiny čekání (které ve skutečnosti trvalo opravdu půl hodiny) se na zastávce žádný autobus neobjevil. Ztrácím trpělivost, naději i předposlední krabičku cigaret. Tu však zaslechnu známý zvuk. Napnu uši - a ano, je to opravdu rachot blížící se hramoniky. Zajásám. V duchu provádím složité výpočty, zda mám ještě šanci přijít včas. Znovu zajásám nad číslem, které mi vyšlo a nastupuji s vítězoslavným úsměvem na rtech. Snad opravdu příjdu včas. Usadím se a po pěti minutách jízdy usínám vyčerpáním.

Probouzím se náhlým trhnutím, čímž vylekám vedle sedící starou paní. "Asi jste usnul, mladíku," oznámila mi moudrým hlasem a usmála se. Opětuji ji kyselý usměv a pomyslím si: "Si myslíš, že seš ňáká kouzelná babička, ne? To vim taky, že sem usnul, ty stará rachotino." Celý efekt toku mých myšlenek doplnila vrzající harmonika projíždějící ostrou zatáčkou. "A kolik si vůbec myslíš, že mi je? Nejsem žádnej mladík" a pročísnu si místy chybějící pokryv hlavy. Uvědomím si, jak připitoměle se asi tvářím a snažím se soustředit na cestu. Ještě dvě zastávky a budu tam.

Harmonika zatáčí doleva - tedy přesně na opačnou stranu, než by měla. Zmateně se koukám kolem sebe. Jsem ve špatném autobuse! Stařenka mi něco říká, ale já ji skoro nevnímám. Snažím se přes ni dostat ke dveřím. Babička se se mnou začíná prát. Zmocňuje se mě agresivita, stará paní však vládne větší silou než já. Panikařím. Po chvíli se přecijen dostanu až ke dveřím autobusu. Vystupuji na nejbližsí zastávce.

Zapaluji si cigaretu a zvažuji možné varianty. Odkládám si přebytečné vrstvy oblečení a polonahý se vydávám snad správným směrem. Po pár minutách a půlce poslední krabičky cigaret dorazím na místo srazu. Samozřejmě nikde nikdo. Vyndavám mobilní telefon a marně se snažím vzpomenout si na číslo. V tom mi začne vibrovat pravá ruka. Přijímám hovor. Ozve se známý hlas: "Už jedu. Prosim počkej tam na mě, nějak jsem to nestihla." Odpovídám s klidným hlasem: "Jistě, počkám." Po chvíli dokouřím poslední cigaretu a požádám o další kolemjdoucí paní. Poděkuji. Rozloučí se se mnou slovy "Nemáš zač, mladíku". Poděkuji ještě jednou a usměji se. V dálce ji spatřím, jak mi mává. Tak jsem to přecijen stihl.
(pc)

Deník Bohdana Jandy I.
Dodělal jsem školu. Našel jsem si práci. Budu dělat v kavárně.

Včera za mnou byla kamarádka. Dali jsme si kávu, svěřila se mi, že je teplá.

Dnes za mnou byla zase. Prý teplá není; že to byla jen legrace. Včera mi dal taxíkář do držky.

Vyhodili mě z práce, protože jsem omylem rozbil tři stoly. Byl jsem se projet na kole, ale chytli mě policajti. Prý nemám jezdit v levém pruhu na dálnici. Policista se na mě divně usmíval.

Chtěl jsem něco napsat do deníku.

V baru mi nějaká dívka řekla, že mám sexy úsměv. Nabídla se, že mě doprovodí domů. Ačkoli jsem se styděl, byla trpělivá. Nemusela mi potom říkat, že se mstí příteli a že jsem idiot.

Byl jsem se projet na kole. Přejel jsem psa. Přežil to. V té kavárně, kde jsem pracoval, jsem nedopatřením rozbil další stůl. Dostal jsem chřipku.

Pozval jsem známou, ale nechtěla si se mnou povídat. Sázka s kulichem na hlavě v divadle nevyšla. Chřipka skončila. Hledám si práci. Nějaký bezdomovec mě poslal do prdele.

S kamarádkou jsem před týdnem odjel do jižní Itálie. Nepovedlo se mi vysvětlit jednomu Italovi, že mi jeho skútr překáží. Zdravotní pojištění jsem měl. Našel jsem si práci. Trhám lístky v kině. V metru stále potkávám tu samou stařenku. Dnes jsem brečel.

Někdo mě pozvracel v nočním autobuse. Pozvracel jsem ho taky.

Potkal jsem ex-přítelkyni. Nepozdravila mě. Poslal jsem ji SMS s velice upřímnými pozdravy. V rohlíku jsem našel brouka.

Pořád trhám lístky v kině - už mě to pěkně sere. Dnes jsem zase potkal onu stařenku z metra. Soused se hadá s manželkou, nadává jí do kurev. Včera jsem dostal silný průjem.

Dnes jsem poradil skupině japonských turistů omylem špatně. Poslal jsem je úplně jinam, než chtěli. Usmívali se.

Pokračování příště. Chcete-li ovlivnit děj, kontaktujte přímo Bohdana Jandu.
(pk)

Jízda tramvají
Od té doby, co jsem byl přímým svědkem toho, jak řidič elektrické soupravy číslo 15 při jízdě z kopce zjistil, že brzdy nepracují ani když jim domlouvá a odběhl se do vlečňáku poradit s kolegou co teď, aby nás pak přišel informovat do mezaninu činžovního domu, kde jsme mezitím přistáli, že už dál nejede abychom vystoupili a nezdržovali dopravu neboť obrací, jezdím elektrikou co možná nejméně.

Minulý týden k nám však zavítal bratranec Jóna z venkova na návštěvu. Všechny nás to potěšilo. Zvláště když vyndal z nůše dvě kachny a hroudu másla. Mé nadšení pro něho ochladlo v tom okamžiku, jakmile po obědě projevil přání projet se se mnou po Praze tramvají. "Půjdeme raději pěšky," řekl jsem důrazně, "alespoň nám neunikne žádná historická památka." "Já bych chtěl jet tramvají," řekl Jóna, "nikdy jsem v ní ještě nejel." "O nic jsi nepřišel," domlouval jsem mu, "na splašený krávě jsi už jel?" "To jsem jel," připustil příbuzný. "Tak vidíš, to je stejný, jenže se míň mačkáš." Otec zakřičel: "Jóna se chce projet tramvají, tak se s ním projedeš tramvají. Je to host. Maminko, namaž mi chleba se sádlem, nějak mi vyhládlo." Nezbývalo, než se podrobit osudu. Vyšli jsme s Jónou do ulic. Ještě jednou jsem se ho snažil přemluvit, abychom do tramvaje nevstupovali, navrhoval jsem mu dokonce, že ho chvílemi ponesu. Jóna však trval na svém. Došli jsme na stanici. Tam už stálo značné množství lidí, takže jsme co chvíli padali z refýže do ulice. Auta se nám, nutno říci, mistrně vyhýbala. Pouze jednoho staříka táhla škodovka asi patnáct metrů za sebou, ale on se nakonec přece jen pustil a tak to dobře dopadlo. Z hovoru lidí jsem poznal, že žádná tramvaj už asi 80 minut nejela. "Lumpové," křičel pán, který zřejmě pospíchal. Ale jeho slova zanikla v hukotu přijíždějícího elektrického vozu. Řidič půl hodiny mačkal páčku, pak vstal a otevřel dveře ručně. Lidé se začali hrnout dovnitř, a to tak silně, že zadními dveřmi vystupovali zase ven. "Tomu říkám koloběh života," volal jakýsi muž, "toho se měl dožít Darwin." Průvodčí se vztyčila v pokladně a lidem, kterým vydala jízdenku, procvakla kleštičkami levé ucho, aby si udržela přehled o tom, kdo platil. Pán, který stál těsně u dveří, neustále úpěl a žádal poloviční jízdenku. "Jak to poloviční, vždyť je vám nejmíň čtyřicet," divila se průvodčí. "No jo, čtyřicet, ale nožičku a ručičku mám uskřípnutý venku." Na ta slova řidič otevřel dveře a výhybkovou tyčí vystrčil muže ven, řka, že takové, co narušují plynulou dopravu nemá rád. Konečně jsme se rozjeli. Jóna byl zřejmě vyděšen a šeptl mi, že chce ven. "Máš co jsi chtěl," prohlásil jsem tvrdě a prorazil hlavou okno, protože sebou tramvaj divně trhla. Průvodčí nás informovala, že vypadla kladka a zároveň nám prodala nové jízdenky, protože jsme přerušili jízdu. Řidič mínil, že je málo zabržděno a posypal nás trochu pískem. Tlustý Jóna se rozplakal. Vůbec mi ho nebylo líto, naopak jsem mu poťouchle radil: "No, prohlížej si krásy Prahy, bude ještě hůř." A bylo. Stará paní na nás ukázala prstem a pištěla: "Darebáci, starýho člověka nepustí sednout." Upozornil jsem ji jemně, že celou cestu stojím na jedné noze a ještě ne na své. "Stojí, stojí, ale kdyby seděl, stejně by nepustil, já je znám," vřeštěla ta paní a udeřila Jónu deštníkem. "Osobo, netlučte toho hocha," zastal se nás solidní pán, "vždyť to na něm zanechá následky." "Vás asi tloukli denně," obořila se na něj dáma. Začala rvačka. Lidé se v obavách sunuli na druhou stranu. Tramvaj se naklonila a chvíli jsme jeli po dvou kolech. "Rovnováhu udržovat, rovnováhu udržovat," přikazoval řidič a zařadil zpátečku. Tím nastal opět přesun a tramvaj dopadla na všechny čtyři. "Mělo by se střídat, jsme taky unavení," prohlásil malý dědeček a rozhlédl se po lidech, kteří seděli. "Samozřejmě, střídat," ozvalo se ze všech stran a stojící se vrhli na sedící. "Chci vystoupit," dožadovala se jedna slečna. "Stanice je zrušena, stavíme až na konečné," zněl řidičův alt. "To je koloběh života," prohlásil opět filozof. Ale lidé už neměli náladu na filosofii a ušlapali ho. "Nevím jak vy," ohlásil malý, asi tříletý chlapeček, "ale já se počůrám." "Musíš vydržet na konečnou," přikazovala mu matka. Konečně jsme tam byli. Lidé se vypotáceli z vozu a padali vysíleni do příkopu. Šedovlasý stařík si klekl tváří k východu a děkoval Moskvě, že jízdu přežil.
(Miloslav Šimek a Jiří Grossmann)