Hudební reflektáž, Polaroidy, Dogma 95; Obšťastník č. 8

Hudební reflektáž
Or. Soundtrack: Amélie z Montmartru (Yann Tiersen)
I když se jedná o starší záležitost, mezi soundtracky se Amélie z Montmartru staví do výjimečné polohy. Zapomeňte ale na drsné kapely z akčních filmů, teď přichází něco francouzského - milého, nevtíravého, a přece emocionálně silného. Tříčtvrteční takty akordeonu, orchestru nebo piana a motivické rozvíjení ústředních melodií vás nudit nebude. Pásmo je vkusně prostříháno dvěma oldie písněmi z třicátých let, tak jako je známe ze starých filmů. Nasládle rozevlátý začátek, konec spíše smutný a chladný. I přes všechnu adoraci ale vyvstávají pochybnosti, nakolik Tiersenova hudba těží z kýče - to je otázka především pro francouzskou kritiku. My se však, myslím, můžeme nerušeně unášet snovými obrazy uliček okolo Montmartru...

Maraca: Longe
Ačkoli skupina Maraca pochází ze Zlína, hudbu hraje vpravdě kosmopolitní. V její vesměs uvolňující mozaice tónů najdeme prvky jazzu, orientu nebo třeba dnes tolik populárního Balkánu. Bez nadsázky velmi dobrý zpěv Gabriely Plíškové hudební kritika přirovnává nejčastěji k Ivě Bittové. Albu se zhudebněnými básněmi Ferdinda Pessoy v podstatě nelze nic vytknout - zdá se, že vše je na správném místě. Strachovat se můžeme snad jen o budoucí tvorbu Maraky. Překročí na další desce svůj vlastní stín?

Emir Kusturica & No Smoking Orchestra: Unza Unza Time
Na závěr kompletu filmů Emira Kusturici odvysílala Česká televize dokument o kapele No Smoking Orchestra, kterou tento "jugoslávský" režisér vede. Vydané album Unza Unza Time v sobě mísí prvky balkánské hudby, rock and rollu, ale také jazzu. Škoda jen, že většina textů je nazpívána anglicky.

MCH Band: Live (20 let)
V dubnu Black Point vydal živák MCH Bandu, který se konal u příležitosti oslavy 20. výročí kapely. Na dvou kompaktních discích jsou zaznamenány téměř všechny pecky, které se "praotci" alternativní scény Mikoláši Chadimovi podařilo složit. Jestliže jsem po poslední studiové desce Tagesnotizen kvůli její přílišné sevřenosti nevěděl, kam by mohla Chadimova směřovat, na koncertu se díky nápaditým aranžím jednotlivých skladeb překvapivě otevírají nová východiska. Bez zajímavosti není, že na albu vedle jiných hostoval Bříza (Vladimír Línek), který s MCH Bandem v minulosti hrál.
(Petr Vaněk)

Polaroidy
I název ozřejmuje strukturu hry (snad dokonce ještě jasnější je anglický název Some Explicit Polaroids). Hra - u nás ne neznámého Marka Ravenhilla - odehrávající se v současném Londýně se skládá z jednotlivých polaroidů - fragmentů děje. Ačkoli jsou to fragmenty, největší váha spočívá právě na ních a zřejmě není tolik podstatné, co je mimo ně (jako tomu může být u jiných děl).

Děj a jednu z hlavních os hry tvoří odkrývání dávného násilného zločinu vykonaného v nadšené víře ve své vlastní (a nejen vlastní) názory, problém oprávněnosti takového zločinu a rozdíl mezi touto "vírou" tehdy a dnes. Hra oplývá ale i dalším: sugestivně podané pocity postav, atmosféry okamžiků, i dojmy z uplynulého života a, možná frázovitě znějící, věčné hledání. Na příklad dřívější zapálená aktivistka, dnes radní, je groteskní do jisté míry nyní stejně jako tehdy, levicový aktivista, jenž se navrátil z vězení a hledá klid, nebo např. dívka, která se nechává bít partnerem, ale není sama. Celou hru provází pocit samoty, bezvýchodné hledání štěstí a hledání definice štěstí. Zmiňme kontrast mezi obchodníkem, který má rád pravdu a moralizuje, ale šťastný ve svém světě financí jistě není, a homosexuální dvojicí, která "šťastná" je, ale především ve své nerealitě, nepřirozenosti (svoje city považují za slabost) a iluzi, která se následně ztrácí.

V provedení pro DISK je scéna přiměřená a účelná hře. Snad doprovodná hudba v předělech by mohla být pestřejší. Polaroidům bychom také mohli vytknout možná až příliš časté a tím pádem samoúčelné "do píči" ap.

Jsou Polaroidy generační výpovědí, jak by asi někteří lidé pohybující se okolo této hry chtěli slyšet? Spíše ne. Určitě ne v sexu, drogách či drsnější mluvě. Tím jsou již jen variací na dvě předešlé generace. Možná v homosexualitě posouvají hranici. A čím tedy Polaroidy šokují (jak se to často v jejich souvislosti uvádí)? Výše zmiňovanými tématy těžko. Šokují asi především formou, neboť v divadle na podobná témata a vyjadřování nejsme zvyklí. Ale ať jsou označení "generační výpověď" a "šokující" pokrytecká či nikoliv, v Polaroidech toho naleznete hodně i mimo tyto pojmy. Nejste-li přímo konzervativně zkostnatělí, v divadle zůstanete až do konce a nebudete toho litovat.
(pk)

Dogma 95
Manifest Dogma 95 vzniká jako odpověď na produkci hollywoodských filmů, která nabízí iluzorní snímky plné nepravděpodobných anebo povrchních scén, charakterů, dojímavé hudby a dialogů - ať už plných neohrožených rozhodnutí nebo rádoby srdceryvných niterních citů. Je to právě fikce a vytváření iluze zobrazovaného světa, kterou zakladatelé i další signatáři manifestu napadají.

Co je manifest Dogma 95 konkrétně a jaká jsou jeho pravidla?
Manifest Dogma 95 a jeho Slib čistoty vytvořili a podepsali dánští režiséři Thomasem Vinterberg a Lars von Trier, přičemž pro Triera už to byl v pořadí několikátý manifest, který inicioval. Ke Slibu čistoty se záhy připojili další filmaři Soren Kragh-Jacobsen a Kristian Levring. Od března roku 1995, kdy signifikantně k sepsání Dogmatu došlo, se podle stanovených pravidel natočilo 25 snímků, a to nejen v Dánsku, ale i např. v Argentině, Korey, Švýcarsku nebo Španělsku. I když další desítky filmů na udělení certifikátu Dogma, který výše jmenovaná čtveřice po dohodě uděluje, čekají, nejpopulárnějšími a nejznámějšími dogma filmy zatím zůstávají Rodinná oslava (Thomas Vinterberg), Idioti (Lars von Trier), Mifune (Soren Kragh-Jacobsen), Milenci (Jean-Marc Barr) a Italština pro začáteníky (Lone Scherfigová).

Slib čistoty
Zde přetiskujeme Slib čistoty - za použití komparace několika překladů - snad v nejúplnější verzi.
Slibuji, že se podřídím následujícím pravidlům, stanoveným a potvrzeným v Dogmatu 95:
1) Natáčet se smí pouze v exteriérech a v reálech. Rekvizity a dekorace se nesmějí vytvářet; na místo filmování není možno přinášet jiné věci, než které tam jsou, místo se nesmí upravovat.
2) Zvuk nesmí být nikdy zaznamenán odděleně. (Nesmí se použít hudba s výjimkou případů, kdy taková hudba zní přímo na místě natáčení.)
3) Musí se používat ruční kamera. Všechny pohyby a nehybnost dosažitelné z ruky (myslí se zřejmě ty, které jsou zachyceny snímáním ruční kamerou - pozn. aut.) jsou povoleny. (Film se nesmí odehrávat tam, kde stojí kamera, natáčet se musí tam, kde se odehrává film.)
4) Film musí být barevný. Speciální osvětlování není povoleno. (Pokud není dostatek světla z hlediska expozice, scénu je třeba vystřihnout nebo lze za kameru upevnit jednu lampu.)
5) Optické efekty a práce jsou zakázány.
6) Film nesmí obsahovat povrchní scény. (Nesmí se v něm objevovat vraždy, povrchní akce se zbraněmi atd.)
7) Oddělení místa a času je zakázáno. (To znamená, že film se odehrává tady a teď.)
8) Žánrové filmy jsou nepřijatelné.
9) Formát filmu musí být 35 mm.
10) Režisér si na film nesmí vzít úvěr a nesmí být uveden v titulcích.
Dále jako režisér přísahám, že se zdržím jakéhokoli projevu osobního stylu. Nadále už nejsem umělcem. Slibuji, že nebudu usilovat o vytvoření díla, protože považuji okamžik důležitější než celek. Mým nejvyšším cílem je přinutit postavy a prostředí vyjevit pravdu. Slibuji, že tak budu činit ze všech sil, a to i na úkor jakéhokoli dobrého vkusu a bez ohledu na estetická kritéria. Tímto skládám svůj slib čistoty.

Rysy filmů natočených podle manifestu Dogma 95
Z "desatera přikázání" je patrné, že hlavními rysy filmů natočených podle Slibu čistoty jsou autentičnost, dokumentárnost, tedy "snaha pro zachycení vyjevované pravdy" (ruční kamera, zákaz optických efektů, neměnnost prostředí). Manifest se odkazuje a využívá technického pokroku, který přináší laicizaci a demokratizaci filmu. Dnes už si prakticky každý může koupit videokameru, nemusíte se starat o drahé kulisy a kostýmy. Odpadá také práce ve studiu (optické efekty, práce s hudbou). Všechno nákladné zařízení dohromady podstatně snižuje rozpočet filmu na minimum, aby si natočit vlastní snímek mohl každý. (Není náhodou, že někteří kritici neváhají připodobňovat manifest ke snahám z 60. let, kdy vznikající nová vlna rovněž protestovala proti přílišné uhlazenosti.)

Jak Dogma 95 vidí tvůrci?
Za tvůrce, kteří berou Dogma 95 jako záchranou akci, odcitujeme výrok Thomase Vinterbegra týkající se charakteru filmů: "V roce 1995 bylo načase se z toho nějakým způsobem vymanit a vyzkoušet čeho se dá dosáhnout jen s pomocí základních vlastností filmu... Dogma 95 reaguje na lenost a průměrnost jak evropské, tak i americké kinematografie. Dogma má také tu výhodu, že umožňuje film svobodně pozměňovat během natáčení. Když jsou skoro všechny ostatní filmové složky odstraněny, zbývají režisérovi dvě nejzákladnější: příběh a herecký potenciál. Dogma 95 mi dovoluje maximálně se soustředit na tyto dvě složky." Na to konto režisér Soren Kragh-Jacobsen dodává: "Dogma osvobozuje od toho, aby byl režisér znásilňován technikou, aby byl tyranizován vším tím nákladným příslušenstvím: jeřáby, filtry, vysokozdvižnými plošinami, reflektory... V tom stejně nemůžeme být lepší než Američané, a tak bychom se měli vydat jiným směrem."

Paradoxy Dogmatu
Manifest zároveň skrývá i několik paradoxů. Slib čistoty, který prý autoři sepsali v jedné kodaňské kavárně asi za půl hodiny (přičemž se prý výborně bavili), hlásá, že se tvůrce přestává považovat za umělce, což v momentě, kdy tyto filmy zanechaly, nebo ještě zpětně zanechají, stopy v dějinách kinematografie, je téměř absurdní tvrzení. Prohlášení, že režisérovým "nejvyšším cílem je přinutit postavy a prostředí vyjevit pravdu" a že tak tvůrci budou "činit ze všech sil, a to na úkor jakéhokoli dobrého vkusu a bez ohledu na estetická kritéria," už samo o sobě nastavuje zrcadlo, ve kterém se chtě nechtě osobitost tvůrce a jeho projektu odráží (prohlášení jde proti duchu hollywoodskému tvrzení: nezkoušet nic nového a neosvědčeného). Dále tu čteme, že režisér nesmí být uveden v titulcích kvůli zdůraznění kolektivity, což zpětně režiséra staví naopak do role, kdy se mezi něj a film staví minimálně rovnítko; tvůrce se tak stává objektem kultu. A konečně, ačkoli se hlásá o manifestu finanční přístupnost ze strany potenciálních režisérů, už sám přepis na akademických 35 mm, který má rovněž zajistit zrnitost obrazu kvůli evokaci dokumentárnosti, není nejlacinější záležitostí. V sekci často kladených dotazů na domovské stránce Dogmatu 95 stojí uvedeno, že například Idioti Larse von Triera stáli okolo milionu dolarů, což sice v porovnání s Hollywoodem není nic extra, ale o maximální demokratizaci filmu se hovořit zatím rozhodně nedá (jakkoli se o produkci ve světě točených filmů stará společnost Zentropa, kterou signatáři Slibu čistoty založili).

Literatura
Domovská stránka Dogma 95: www.dogme95.dk
Anonym: http://www.revita.cz/festival/festival_2002/dogma-95.htm
Stanislav Buzek: Rodinná oslava: http://archiv.tiscali.cz/ente/ente_center_rodinn.470257.html
Petr Gajdošík: Dogma 95: http://www.nostalghia.cz/pages/archiv/tv/020510.html
Michal Jareš: Slavte s námi: http://www.aluze.cz/1999_03_04/vinterberg.html
Zdeněk Lyčka: Idioti: http://www.severskelisty.cz/index9.htm
Petr Marek: Král Žije http://unar.tripod.com/King.html
Pooka: Dogma 5 - Milenci: http://korona.unas.cz/Korona31/Soubory/Milenci.htm
(Petr Vaněk)