Dýmky noci a dýmky dne
Opojení je bezedné
Vlna tvých kadeří se dme
V hnědém a nekonečném lesku
Probouzím v sobě zvíře stesku

(Guillaume Apollinaire)

Nikdy lásku nechtěj říct,
nelze ji říct úplně,
neboť vánek vane vždy
tiše, neviditelně.

Přiznám se k ní, přiznám se k ní,
přiznám se upřímně;
hrůzou div že neumřu -
a uteče ode mě!

Jen utekla ode mě,
už poutník kolem jde,
tiše, neviditelně -
neřekla mu ne!

(William Blake)

Vy všichni, všichni, jimiž jsem,
radost, radost je posledním účelem.
V hnusu věčnosti
kdekomu se mstí
čas, jenž je nám mlýnským kamenem.
Bože, radosti, cíli proměny, jemuž díky vzdávám,
že jsem se nevstřebal, že se nevstřebávám,
řítím se, odevzdávám...

(Franz Werfel, V domě dětství)

zalézá pod kůži
cítím jak roste
proč bolest taková
proč není to sen

po celém těle
se rozlévá až přetéká
spálený prázdnotou
chci utéct ven

čas nevnímám
všude tě cítím
proč jsi tak krutá
slyším svůj sten

křivda či právo
samá slova
samá zloba
jsa neživím jen

(pc)

Krásnou bez pevné země
Bez parketu bez střevíců bez rób
Vedu tě nikam.

(Paul Éluard)

Zip sklouzl ze tvých zad jak had
a šťastná bouře milostného těla
vybuchla v horké tmě
a zasršela
Tvé šaty v půli věty
tiše jak slupka z pomeranče
padly na parkety
a knoflíčky nám pod nohama
pukaly jako jadýrka
Pomeranč
vonící po ovoci
Hrot tvého prsu
otiskl nečekaně
dolíček něhy do mé dlaně
Pomeranč
vonící po ovoci

Slunce noci.

(Jacques Prévert)

Vím, skepse má je příliš tvrdá
a mysl má je příliš hrdá,
a výsměch zlý a rouhavý
extáze moje otráví.

Rád v noci bdím a ve dne dřímám
a paradoxní názory mám.
Své lásky k zášti přinutím
a přátele si znechutím.

Je pro mne málo směrodatný
soud bližních dobrý jako špatný.
Včas pole svá si pokosím.
A o pohřeb se neprosím.

(František Gellner)