Sousedi, "věra"?, Ze tří rozhovorů, Deník Bohdana Jandy II., Klaunovy názory; Obšťastník č. 8

Sousedi
"Věnčo, podej mi prosim tě ten jogurt z ledničky," řekla Kateřina v momentě, kdy pustila své tělo do křesla. Vzala ovladač, pustila si svoje oblíbené rádio a zavřela oči.
Ze siesty ji vyrušil až Věnceslav, přišel k ní zezadu s jogurtem v ruce a pošeptal do ucha: "Měla bys přestat jíst ty jogurty s živejma potvůrkama, někdy sou až moc živý."
"Ty seš nechutnej, dobře víš, že to nebylo z toho."

"Tak Marie, kde si s tou večeří?" zeptal se mírně nevrle Michal.
"Aby ses neposral," zavolala na něj z kuchyně Marie. Michal si nalil do sklenice pivo a začetl se do novin. Po chvíli se z kuchyně ozval děsivý křik a zvuky tříštícího se porcelánu.

Kateřina ztlumila rádio a řekla Věnceslavovi, který seděl naproti: "Slyšels to? Docela rána. A ten strašnej křik."
"Hm," začal nezaujatě svoji větu Věnceslav, "asi se hádaj, jako ty před nima."
"Ani ne týden v novym bytě... Možná...," přerušily Kateřininu větu další rány a následný křik.
"Jo, docela tam řádí, třeba toho chlapa štve, že si jeho manželka nemyje nohy a při každym nádechu musí křičet a házet talíře," pokusil se o vtip Věnceslav.
"Ty máš co řikat. Vlezeš si sice do vany, ale pak smrdíš ty i koupelna."
"Na rozdíl od tebe nemusim mít v koupelně poličku na knížky..."

"Co děláš?" zeptal se zděšeně Michal zpoza dveří do kuchyně.
"Tam, tam...," ukazovala Marie na spíž.
"Uklidni se," řekl Michal a došel k ní. "Co se stalo?"
"Krysa velká jako pes! A dělala takové fň fň... všechny ty talíře jsem pustila," odpověděla Marie.
"To bude dobré, pojď se posadit," dovedl Marii do obývacího pokoje. "Já tu mrchu dostanu," řekl, odešel do kuchyně a zavřel za sebou.

"...jo, jenže když ty si zalezeš do postele s těma svýma existencionalistama, tak je hotovo, nemůžu na tebe ani šáhnout, protože máš tu svoji "nevolnost"!" snažil se Věnceslav.
"Zato ty seš s tim Bukowskym v pohodě, co? Někdy to z tebe tak táhne, že je fakt ten mor lepší!" vrátila mu to Kateřina.
"Já přišel opilej jen jednou a to sme už řešili..."
"...jo, mluvil si ze spaní a teda proti tomu ten Bukowskej píše pohádky pro děti!"
"To je podvědomí... za to nemůžu... vždyť si to studovala."
"Nemůžeš... No ale abych neměla nevolnost, když povídáš takový prasárny!"
"Já přišel opilej jen jednou, ale tobě se se Sartrem v ruce objeví jinovatka na čele vždycky!"
"Třeba to není tim Sartrem, víš?!"

"Kurňa to byl macek," ulevil si Michal ve chvíli, kdy otevřel dveře z kuchyně. Díval se do napnuté plastové tašky a nevěřícně kroutil hlavou: "Takový potkan, to snad není možné. Ten je tak tlustý, že nemohl pořádně ani utéct. Pojď se mrknout!"
Marie zvedla hlavu, podívala se na několik rozsypaných a rozházených věcí po kuchyni a na Michala s mírně potřísněným tílkem od krve a řekla: "Ne, radši ne."
"Ještě že jsme koupili tehdy ten sekáček," pokračoval nadšeně. "Půjdu vyhodit tu mrtvolu... Teda ti pod náma tak křičí... Co blbnou?"
"No mladí...," odpověděla Marie. "Nějak mě z toho všeho začla bolet hlava, půjdu spát - jestli v tom tedy usnu."
"Jo, dobře, vem si na tu hlavu prášek. A já se cestou s tímhle," nadzvedl Michal tašku, "stavím za těmi sousedy, aby tak nekřičeli."
"Teď si dám ale ještě panáka," řekl už jen pro sebe a zamířil zpět do kuchyně.

"...zkoušel jsem přece jednou masáž tvýho ušního boltce, ale umrz mi jazyk."
"Haha, to je legrace, ale když recituješ Shakespeara v mongolštině, tak je to lepší."
"Hele, nenavážej se do mojí práce!"
"Půjdu se umejt, Věnčo... seš děsně ješitnej..."
"Jo, to je to jediný, co vždycky dokážeš říct. A vem si s sebou Vojnu a mír, to budeš mít tak akorát na jednu koupel!"
"Vezmu," řekla Kateřina, vytáhla z knihovny objemnou knihu a odešla z pokoje.

Michal vzal tašku s potkanem a přemýšlel, jak má sousedům říct, aby se ztišili. Sešel patro, postavil se před jejich dveře a zazvonil. Často používaná plastová taška s oděrky a škrábanci nicméně nevydržela tíhu potkaního těla a na dně se roztrhla. Potkan vypadnul na rohožku souseda. Michal se podíval na potkana a na svoji tašku, vtom otevřel dveře soused. Věnceslav se podíval na Michala v tílku s krvavými fleky a Michal se díval na Věnceslava bez schopnosti něco říct. Věnceslav sjel pohledem až k tašce a tlustému potkanímu tělu od krve. Mírně sebou škubnul úlekem a s nechápavým výrazem v obličeji se podíval zpět na Michala. Ten si rychle vzpomněl, proč přišel, a nervózně řekl: "Jen jsem vám chtěl říct, abyste se trochu uklidnili."
(lb)

"věra"?
Vracím se cestou domů. Je pozdě. Vlastně už skoro svítá. Míjím zamilovaný pár. Líbají se. Přese všechnu snahu se mi před oči vrací včerejší noc. Ta křivda. Cizoložství. Jak tohle někdo dokáže udělat? Zrada svého nejbližšího. Potupa. Se slzami v očích zrychluji krok. Spokojený pár je již tři bloky za mnou, ale já se nemohu zbavit nepříjemného pocitu v podbřišku. Proč jsou ženy tak svůdné? A proč tomu muži tak často podléhají? Blížím se k našemu bytu. Snažím se uklidnit. Trochu zpanikařím, že na mně bude vidět pláč. Raději proto zkontroluji svoji tvář v zrdcale výlohy obchodního domu. Zdá se, že vše je v pořádku. Vystupuji z výtahu, odemykám dveře. Doufám v zázrak, že ještě není doma. V mém životě se ale žádné zázraky nestávají. Dává mi polibek na přivítanou. Spěšným pohledem kontroluji, zda jsme tu sami. "Tak jaká byla konference?", zeptá se. Nadechnu se k odpovědi a znovu ucítím ten cizí pach. Naštěstí se ovládnu. "Dobrá, všechno je v pořádku," odvětím.
(pc)

Ze tří rozhovorů
I.
-No, pití a kouření... to sem si u holky vždycky zjišťoval jako první.
-Ona ale tehdy tolik nepila... stejně jako já... možná o trochu víc, ale o tolik ne.
-Já bych do toho asi nešel, ale to ti teďka nepomůže, spíš bys měl...
-Ne počkej, ty jako myslíš, že by ses do ní nezamiloval? Protože trochu pila... jako každej človek.
-Myslim, že bych prostě šel od toho... ne jako každej, o trochu víc...
-Myslíš, že by to šlo, že bys to dokázal? Já se do ní zamiloval, nebo prostě nevim, nemoh sem jinak. Tolik teda zase nepila... od určitý doby, co sme se znali, sem myslel, že jí pak trochu zbrzdim...
-Tos...
-Snad jí ňák přesvědčim na to léčení...

II.
-Vidělas to? To byla docela rána. Dívej, teče mu krev z nosu.
-Nejdřív mu nasypali hlínu do tašky a teď ho ještě mlátí. Já teda nevim, nic jim neudělal, jen je takovej divnej... nepřehání to už?
-Trochu asi jo, já bych mu to teda neudělala.
-Ale obě tady na to teď čučíme.
-Skoro všichni tady sou... ale stejně, nemůže si za to tak trochu sám?

III.
-Konečně sem se trhnul, konečně můžu na pivo...
-Jo, na pořádný točený už sem měl taky chuť.
-Starý sem řek, že jdu pro desky na poličku a že se možná stavim na jedno..
-Ale žádný prkna nemáš, hehe.
-Otočil sem pořadí...
-Tak to máš ještě asi 20 minut, než ti zavřou.
-Ale né, to je dobrý... ona to nepotřebuje. Vzala si prostě do hlavy, že musí mít poličku... co děti?
-Už se těší, až po tý době uvidí mámu.
(lb)

Deník Bohdana Jandy II.
Kdesi zcela náhodou jsem v asi 15 pornofilmech zahlédl svoji bývalou spolužačku z gymnázia. Dnes jsem se na zastávce natolik vydatně vysmrkal, že mě nepustili do autobusu.

Ta spolužačka je fakt dobrá.

Zašel jsem s jednou kamarádkou na sklenku vína. Její pohled napovídal, že se něco může stát. Po chvíli někdo pustil deathmetal. U jukeboxu stáli dva kluci a smáli se jak kreténi. Kamarádka změnila výraz v obličeji.

Nikdy nemoč městskému strážníkovi na nohy. Nikdy se nenech okouzlit ženou, dokud si nebudeš jist, že je to žena.

Již dva dny mi v bytě něco odporně smrdí - nevím co. Po víkendu v přírodě jsem našel dvě klíšťata tam, kde už je nikdy nechci mít.

V přeplněném metru hned vedle mě se líbala nějaká dvojice. Měl jsem pocit, že se mám každou chvíli zapojit. V loterii jsem vyhrál los.

Ve stoupačce jsem našel zdroj zápachu - morče bez hlavičky. Je mi smutno.

Opět jsem potkal tu stařenku, co ji stále potkávám. Začínám mít pocit, že je to moje kouzelná babička. Snědl jsem tři konzervy s tuňákem, smrdím víc než mrtvé morče.

Velice jsem se opil. V kině jsem někomu místo lístku natrhl program, kalhoty, tričko a bundu.

Osud morčete bez hlavičky jsem pochopil ve chvíli, kdy jsem před domem zahlédl syna souseda, jak porcuje nožíkem žížalu. Vyhodili mě z práce. Poslintal mě pes. Jsem prase.

Kamarádka se odstěhovala z města a už mě nechce nikdy vidět. Nesmím už nikoho nutit jíst černé uhlí. Druhý den škytám. Kamarád mi poslal pohled z Ulanbátaru - prý mu slečna zdrhla s Mongolem. Hledám si práci.

Stařenka, kterou jsem opět potkal v metru, mně dupla na nohu a nazvala "prasáckym úchylem". Přijali mě v obchodní firmě, jsem úředník. Moje spolupracovnice je satanistka, má v kanceláři oltářík.

Soused se mi ve výtahu svěřil, že jeho syn chce psa. Řekl jsem mu, že to není dobrý nápad. Dnes jsem po půl roce luxoval byt a našel jsem vskutku rozvinuté mraveniště. DDOJP! Poznal jsem velmi příjemnou slečnu.

Pokračování příště. Chcete-li ovlivnit děj, kontaktujte přímo Bohdana Jandu.
(ms)

Klaunovy názory (ukázka)
Šel jsem do koupelny, nalil jsem do vany trochu té koupelové tekutiny, co mi přichystala Monika Silvsová, a otočil jsem kohoutkem na teplou vodu. Koupání je skoro tak dobré jako spaní, podobně jako spaní je skoro tak dobré jako dělat "tu věc". Marie tomu tak říkala a já na to myslím vždycky jejími slovy. Vůbec jsem si nedovedl představit, že by mohla "tu věc" dělat s Züpfnerem, má fantazie zkrátka nemá komůrky pro takovéhle představy, stejně tak jako jsem nikdy nebyl v pokušení krámovat jí v jejím prádle. Dovedl jsem si jedině představit, že by s Züpfnerem hrála Člověče, nezlob se, a to mě uvádělo v zuřivost. Nemůže s ním přece dělat nic z toho, co dělala se mnou, aniž by si připadala jako zrádkyně a kurva. Ani máslo na housku mu nemůže namazat. Když jsem si představil, že by vzala z popelníku jeho cigaretu a kouřila ji, bylo mi skoro k zešílení, když jsem pak uvážil, že Züpfner je nekuřák a že s ní nejspíš bude hrát šachy, nebyla to žádná útěcha. Něco s ním přece dělat musí, tancovat nebo hrát karty, on jí nebo ona jemu předčítat, a mluvit s ním musí o počasí a o penězích. Vlastně by mu mohla jedině vařit, aniž by musela neustále myslit na mě, neboť to mi dělala tak zřídka, že by se to nemuselo nutně brát jako zrada nebo kurvení. Nejraději bych byl rovnou zavolal Sommerwildovi, ale bylo ještě příliš brzy, umínil jsem si, že ho vzbudím kolem půl třetí a důkladně si s ním pohovořím o umění. Osm večer, to byla příliš slušná doba na to, abych ho zavolal a poptal se ho, kolik principů řádu už do Marie nacpal a jakou provizi má slíbenou od Züpfnera.
(Heinrich Böll)