Snad ne Marcela Pátková Zešikmené hrany sladkobolných, svíráte ve svých hnátech ostrohrot svící solných, vždy večer rozžíhaných na prach. Bičíkem ptáme se osudu: kam sahá vlas stařeny, upadnuvší na zem? A že se stydí a že páchnou hněvem a ovčím mlékem kojí své i jiné dcery, snad ne vážně, ale z dosahu brzypříchozího. |