„Přesně minutu před smrtí,“ začal zas ochotně kníže, unesen vzpomínkou a zřejmě zapomínaje na všechno ostatní, „právě v tom okamžiku, kdy delikvent vystoupil po schůdcích a vkročil na popraviště. Vtom pohlédl směrem ke mně, spatřil jsem jeho tvář a všechno jsem pochopil... Ostatně, jak o tom vyprávět! Strašně, strašně bych chtěl, abyste to nakreslila, buď vy, nebo někdo jiný! Nejraději vy! Již tenkrát mi napadlo, jaký by to byl užitečný obraz. Víte, musí to vyjadřovat všechno, i to, co předcházelo, docela všechno. Žil ve vězení a popravu čekal nejdříve tak za týden, počítal nějak s běžnými formalitami, že rozsudek musí být ještě kamsi zaslán a teprve za týden bude vyřízen. A tu najednou nějaká náhoda všechno zkrátila. O páté ráno ještě spal. Bylo to koncem října, to bývá o páté ráno ještě zima a tma. Vešel vězeňský dozorce, tiše, se stráží, a lehce se dotkl jeho ramene: muž se zvedl, opřel se o loket a tu vidí světlo: ‚Co je? Co se děje?‘ ‚V deset hodin se koná poprava.‘ V rozespalosti tomu ještě nevěřil, začal namítat, že rozsudek dojde až za týden, ale když nadobro procitl, přestal se přít a chvíli mlčel, tak to vyprávěli, a posléze řekl: ‚Je to přece jen těžké, tak z ničeho nic...‘ Opět se odmlčel a dál už z něho nedostali ani slova. Takové tři čtyři hodiny zaberou známé věci: napřed kněz, potom snídaně, která sestává z vína, kávy a hovězí pečeně (není to výsměch? Považte, jak je to kruté, ale z druhé strany zas, věřte, ti prostí lidé to dělají z čistého srdce a s přesvědčením, že jde o projev lásky k bližnímu), potom toaleta (víte, jak vypadá toaleta odsouzence?) a nakonec ho vezou městem na popraviště... Myslím, že v té chvíli má člověk také ještě dojem, že mu zbývá strašně mnoho života, dokud ho vezou. Jistě si cestou říkal: ‚Ještě budu dost dlouho žít, ještě mi zbývají tři ulice; projedou tady tou, pak mi ještě zbývá tamta a potom ještě ta, co je na pravé straně pekař... kdypak teprve dojedem k pekaři!‘ Kolem dav lidu, křik, hluk, deset tisíc tváří, deset tisíc očí, to všechno musí přetrpět a hlavně myšlenku: ‚Je jich tu deset tisíc a nikdo z nich nebude popraven, jen já!‘ Tohle tedy všechno předcházelo. Na popraviště vedou schůdky; před těmito schůdky najednou zaplakal a byl to silný, odvážný muž, prý velký zločinec. Celou dobu u něho byl kněz, i na povoze s ním jel a pořád k němu mluvil, ale on ho sotva poslouchal; i když se o to snažil, vnímal jen tu a tam slovo. Jinak to není možné. Konečně vystupuje po schůdcích; nohy má spoutané a proto dělá drobné krůčky. Kněz byl podle všeho velmi moudrý, neboť v té chvíli k němu přestal mluvit, jen mu neustále podával kříž k líbání. Již dole pod schůdky byl velmi bledý, ale když vystoupil na popraviště, zbělal najednou jako papír, dočista jako bílý dopisní papír. Snad mu nohy slábly a dřevěněly, dělalo se mu mdlo, jako by ho něco rdousilo v hrdle a lehtalo, snad jste to někdy pocítili při úleku nebo v hrozných životních okamžicích, kdy rozum sice ještě pracuje, ale nemá již nad vámi vládu. Věřím, že když člověku hrozí jistá zkáza, třebas se na něho řítí dům, najednou by si hrozně rád sedl, zavřel oči a čekal — děj se co děj!... Tak v takové chvíli, když se ho zmocňovala tato slabost, kněz mu kvapně, takovým chvatným pohybem mlčky přikládal kříž ke rtům, malý stříbrný čtyřramený kříž, často, bez přestání mu jej podával. A jakmile se kříž dotkl jeho rtů, otvíral odsouzenec oči a opět jako by na několik vteřin ožil a nohy zas šly. Kříž líbal lačně, uchvátaně, jako by měl naspěch, aby si nezapomněl nabrat cosi do zásoby, pro všechny případy, ale sotva měl v tu chvíli nějaké nábožné pocity. A tak tomu bylo až k lešení... Je s podivem, že v těchto nejposlednějších chvílích tak zřídka kdo omdlí! Naopak, hlava strašně žije a pracuje, s takovou úžasnou intensitou, jako spuštěný stroj; myslím, že v ní tepou různé myšlenky, vesměs neukončené, snad i směšné, docela podružné: ‚Tady ten zevloun má na čele bradavici, tuhle kat má dole zrezivělý knoflík...‘ ale přitom všechno ví a všechno si uvědomuje; je tu jeden bod, na který nelze zapomenout, pro který nelze omdlít, a všechno krouží a obíhá právě kolem tohoto bodu. Jen si pomyslete, že to tak trvá až do poslední čtvrti vteřiny, když již hlava leží pod gilotinou a čeká a... ví a najednou nad sebou uslyší sklouznout ocel! Určitě to slyší! Kdybych já tam ležel, schválně bych poslouchal a uslyšel to! Netrvá to možná ani desetinu vteřiny, ale člověk to určitě uslyší! A pomyslete si, dodnes ještě trvá spor, že když už hlava odletí, ještě snad i vteřinu ví, že odletěla, tohle si představte! A co když to trvá pět vteřin!... Namalujte popraviště tak, aby byl zblízka a jasně vidět jen poslední stupínek; zločinec již na něm stanul: je vidět hlava, tvář je bílá jako papír, kněz mu podává kříž, on lačně nastavuje své promodralé rty, dívá se a... všechno ví. Kříž a hlava, to je obraz, knězova tvář, katova a jeho dvou pomocníků a několik hlav a očí dole — to všechno můžete namalovat jako pozadí, v mlze, jen pro doplnění... Tak to je ten námět.“

Kníže se odmlčel a podíval se na své posluchačky.

„Tohle ovšem nevypadá jako kvientismus,“ podotkla jen pro sebe Alexandra.

„Tak, a teď vypravujte, jak jste se zamiloval,“ řekla Adelaida.

Kníže se na ni udiveně podíval.

„Poslyšte,“ pokračovala nějak netrpělivě Adelaida, „slíbil jste nám ještě vypravovat o basilejském obraze, ale teď chci slyšet o tom, jak jste byl zamilován; nezapírejte, byl jste! A krom toho, hned jak začnete vyprávět, přestanete být filosofem.“

„A jak přestanete vyprávět, hned se stydíte za to, co jste řekl,“ poznamenala najednou Aglaja. „Proč to?“

„Tohle je ale už hloupé,“ řekla stroze generálová a hněvivě se podívala na Aglaju.

„Moudré to není,“ přisvědčila Aglaja.

„Nedejte na ni, kníže,“ obrátila se k němu generálová, „dělá to schválně z nějaké zlomyslnosti; vůbec není tak hloupě vychovaná; nemyslete si o nich nic zlého, že si vás tak dobírají. Zřejmě mají něco za lubem, ale už si vás oblíbily. Znám jejich tváře.“

„I já znám jejich tváře,“ řekl kníže se zvláštním důrazem.

„Jak to?“ zeptala se Adelaida zvědavě.

Kníže však mlčel a byl vážný; všichni čekali, co odpoví.

„Řeknu vám to později,“ pronesl kníže tiše a vážně.

„Chcete napínat naši zvědavost,“ zvolala Aglaja. „A ten slavnostní tón!“

„No dobře,“ pospíšila si opět Adelaida, „když jste už takový znalec tváří, byl jste jistě zamilován a tedy jsem uhodla. Proto vyprávějte.“

„Nebyl jsem zamilován,“ odpověděl kníže stejně tiše a vážně, „byl jsem šťastnen... jinak.“

„Jak, čím?“

„Dobře, povím vám to,“ prohodil kníže, a jako by se ponořil do hlubokého zamyšlení.