Vlak mi ujel zrovna před nosem.

Pln zlosti obrátil jsem se k svému průvodčímu redaktoru Cífkovi a řekl jsem mu: „Tak vám děkuji. Váš chvályhodný zvyk přijít zrovna včas, aby se nemusilo čekat, se osvědčil. Ale proč zkoušíte svoji moudrost na mně? Nyní račte se odebrat k své manželce a zahrabte se do peřin, já zatím budu čekat do rána v čekárně.“

„Ale, prosím vás, nenadělejte tolik hluku,“ odpověděl klidně přítel Cífka. „Tady jsme ve Vídni, odkud jedou vlaky každou chvíli, ne jako tam někde u vás ve Vystrkově jednou za týden.“

Vytáhl jsem z kapsy jízdní řád. Bohužel nejely vlaky každou chvíli, nýbrž byl jsem vskutku nucen čekat na příští rychlík více jak čtyři hodiny.

Podal jsem Cífkovi ruku a poslal jsem ho domů. Můj vážený kolega však prohlásil, že pociťuje jako svou povinnost neopustit mě v těžké chvíli. A hned navrhl, abychom jeli zpět do města, že ví o pěkném kabaretu, kde k ránu bývá teprve živo.

„To tak, abych zmeškal podruhé,“ odpověděl jsem rozmrzele.

„Člověče,“ počal mi nyní můj přítel kázat přísným hlasem, „jednou za deset let přijedete do Vídně, a tudíž vám neuškodí, podíváte-li se, jak vlastně velké město vypadá. Nechcete-li zpět do města, najdeme něco zde nablízku a těch několik hodin do rána uteče nám jako voda.“

Zanesl jsem skrovná svá zavazadla do šatny a vyšli jsme do tmavé noci.

Kráčeli jsme širokou třídou podél hostinců a kaváren a potkávali jsme vojáky a ženy a vůbec všelijaké noční obecenstvo. Potom jsme zahnuli do úzké ulice. Přečetl jsem si cizokrajný název skvěle osvětlené noční kavárny s těžkými tmavými záclonami v oknech a pravil jsem k svému druhu: „Víte-li pak, že jsem chodíval před léty do téhle místnosti? Ještě jako malý student.“

„Taky je to již dlouho, co jsem zde nebyl, ale znám to tu rovněž. Bývá tady veselo. Chcete-li, pojďme se podívat dovnitř, nebude-li se nám to líbit, můžeme zas odejít,“ navrhoval Cífka.

Vrátný se nám u dveří pěkně poklonil a vešli jsme. Veselo tu bylo. Lidstva dost, všecky stoly obsazeny, děvčata ve velkých kloboucích s péry a okolo nich načesaní i rozcuchaní flámové u piva, vína i kořalek. Dým z cigaret štípal do očí.

Zamířil jsem rovnou k malému stolku u zdi, kde seděl toliko jediný člověk, pověsil jsem si klobouk a kabát a bez dovolování jsem si přisedl. Cífka následoval mého příkladu.

Než naše osamělost se mu příliš nelíbila. „Poslouchejte,“ řekl za malou chvíli, „co vám to napadlo sednout si sem do kouta? Támhle, vidíte, je velký stůl, a sedí u něho jen dvě děvčata...“

„To tak,“ odpověděl jsem zkrátka, „já je budu tady do rána napájet a pak odjedu! Taký už nejsem.“

Po těchto mých slovech objevil se na tváři našeho osamělého souseda široký úsměv. Taky jsem si toho všiml, ale Cífka, jenž se chtěl mermomocí bavit, oslovil hned našeho soustolovníka: „Račte být taky Čech?“ „Ne... Totiž já jsem Čech, ale jsem Žid,“ odvětil neznámý.

Nyní jsem si ho teprve pořádně prohlédl. Na Žida jistě nevypadal. Rty měl ovšem trochu větší a hodně červené. Jinak na jeho vzhledu nebylo nic nápadného. Byl drobné postavy, obličej měl snědý a pravidelný, malý nos, hnědé vlasy a světlý knír, nepřistřižený ani ne nakroucený. Do očí bil jeho ošklivý zvyk, totiž, že si jezdil rukama stále po šatech, po límci, po obličeji a po vlasech.

„Učastnil jste se asi zdejšího sionistického sjezdu,“ navazoval přítel Cífka nit rozmluvy. „Já?“ odvětil náš soustolovník, „co vás napadá! Co je mi do toho?“

„Odpusťte,“ spustil Cífka svým kazatelským hlasem, „hlásí-li se někdo k židovství, jako vy před chvilkou, je to jen pěkné, všímá-li si ideálů svého národa, a tím sionistická myšlenka a touha po palestinské vlasti bez odporu je.“

Nemyslete si, že nemohu žít bez vídeňských kaváren,“ bránil se neznámý. „Stěhoval bych se s lehčím srdcem do Palestiny než všichni sionisti. Ale co tam máme dělat? Je přece jedno žít pod tureckou vládou nebo pod rakouskou?“ Přisvědčili jsme.

„Palestinu lze chápat taky jako pouhopouhý ideál,“ namítl můj kolega redaktor, „člověk může zůstat v cizině a přitom se starat o blaho příslušníků svého národa.“

„Nejdřív bych se musil se svými soukmenovci dorozumět,“ bránil se náš soused. „Myslíte snad, že mám všechno nechat a začít se učit hebrejsky a starošpanělsky a slovensko-německo-židovkému žargonu? A i kdybych se všem těm věcem naučil! Co bych tím komu pomohl? Pochopujete snad, proč se ti lidé, když se jim v Rumunsku špatně daří, nestěhují do Bulharska nebo do Bosny? Víte snad, proč židovští vystěhovalí dělníci vrací se z pohostinné Francie do nepřátelského Ruska?“

„Není nutno, abyste obracel svůj zřetel k cizím zemím, neznáte-li tamější poměry.“

„Chcete tedy, abych zde v noční kavárně přítomné své soukmenovce umravňoval? Nebo mám se starat o hospodářské povznesení Rótšilda?“

„Proč se tedy hlásíte k židovství?“ tázal se udiveně Cífka. „Vychován jste byl asi česky?“

„Co vám mám odpovědět, když se mne rovnou ptáte?“ řekl náš soustolovník. „Je to pěšky jako za vozem. Dříve mi ovšem tyhle věci mnoho vrtaly mozkem. Ale co je mi do vašich přihrádek, kam jste si zvykli pohodlně lidi zařazovat?“

Tu neznámý obrátil sklenku koňaku vzhůru dnem; pak pokračoval: „Ovšem, že jsem byl vychován česky. Jsem z docela českého kraje. Moje rodiče znali zajisté také dobře německy, a nemýlím-li se, vedli své obchodní knihy po německu.

Jak víte, rodinná výchova není valná ani u lidí, kteří nemají nic jiného na práci, nadtož u obchodníka, kde i žena je od rána do večera zapřažena. Je přirozeno, že já se naučil německy až později, když jsem byl na školách.

O cizích řečích měl jsem v útlém mládí divnou představu. Domníval jsem se, že v každé zemi mluví se dvojím druhem řeči, česky a německy; takže na příklad ve Francii mluví se česká francouzština a německá francouzština. Česky hovoří lid a německy obchodníci, když nechtějí, aby jim služky, děti a kupci rozuměli.

Zbožní moji rodiče příliš nebyli; a v místě vůbec nebylo kostela jejich vyznání. Slovo žid jsem slyšel pouze od kluků a dokud jsem nechodil do školy, pokládal jsem je za nadávku a stejně jsem křičel: žide! na ostatní uličníky, jako oni na mě.

Škola teprve mě poučila o tom, že je na světě židovské náboženství, a že je to moje víra a mých rodičů. Ale že by židé byli zvláštního původu, o tom jsem dlouho nevěděl.

Do školy se mnou chodil hoch ze zbožné rodiny, jménem Lévi, a ten mě, tehdy asi osmiletému, vysvětloval, že Židé jsou zvláštním národem, který přišel v tyto kraje z Palestiny. Vysmál jsem se mu, neboť se mi to zdálo naprosto neuvěřitelným.

„Vždyť my vypadáme i jinak než ostatní lidi!“ — pravil můj spolužák uraženě.

Lévi vskutku vypadal jako pravý syn mého národa. Měl ohnutý nos, kudrnaté vlasy a hlavu jako kuličku. A já neměl jsem tehdy smyslu pro tyto tělesné znaky a se smíchem jsem tvrzení svého druha popřel.

„A jak to tedy přijde — řekl malý Lévi — že kluci hned poznají, co jsme, ať přijedeme třeba někam, kde jsme docela cizí?“

Pro svou osobu měl jsem pravdu, když jsem tuto věc zamítl jako nesrovnávající se se skutečností.

Před svými katolickými spolužáky měli jsme ovšem velkou výhodu, že jsme se nemusili učit celé stránky nazpaměť a nedostávali jsme také pětky. Pro nás bylo náboženství nejpohodlnějším vyučovacím předmětem. Snažili se nám vpravit hebrejské čtení, s malým ovšem výsledkem, čtli jsme také biblickou dějepravu a poslouchali vypravování o dějinách Židů ve středověku.

Toto vyučování nemohlo v dětské duši zůstavit nižádného dojmu. Ať to bylo ve století šestém nebo šestnáctém, ať se děj odehrával v Evropě nebo v Africe, vždy se opakovala tatáž věc: Židům se dobře vedlo, domácí obyvatelstvo závidělo jim jejich poklady, vtrhli do židovského města, loupili a vraždili. Ani jediné jméno neuvízlo člověku v hlavě.

Jak docela jinak působily české dějiny! Jejich představiteli nebyli ustrašení ubožáci, kterým chátra brala peníze a jež vraždila, nýbrž smělí hrdinové, kteří šli v zápas s celým světem. A i když podlehli přemoci, byla jejich záhuba ještě rekovnou.

Nic mě tak nedojímalo jako smrt krále Přemysla Otakara na Moravském Poli. Kdykoli jsem si připomněl smutný konec tohoto udatného a mocného českého vladaře, byl jsem pohnut až k slzám. Jenom dítě má tak citlivou duši, aby se do dějinných postav mohlo zamilovat, a aby myšlenku na ně nosilo ve své hlavě po celý život.

Později mi zde ve Vídni půjčil týž Lévi dojemný příběh odboje a smrti židovského hrdiny Bar-Kochby. Ale mladé nadšení se nevrátilo. No, uctívání Přemysla Otakara taky špatně skončilo.

Říká se, že je poturčenec horší Turka. V tomto dosti pravdivém rčení je dle mého názoru skryta bezdůvodná výčitka.

Myslete si, že přijdete k takovému Turkovi a řeknete mu: Mehmede Saviči, vzpamatuj se, tvůj dědeček byl Slovan. A s rodokmenem v ruce mu toto své tvrzení nad světlo jasněji dokážete.

Co si má Mehmed Savič počít? Odpřísáhnout islám, jehož příkazy od mládí plnil, napsat sultánovi, že vystupuje z turecké armády, a propustit pět ze svých šesti žen?

Bezpochyby vám Mehmed Savič řekne: Kliď se k čertu! — Neboť člověk žije jen jednou a lidský život, není-li docela bezcenný, má své základy, zdi a jiné součástky jako samostatná budova. Zkrátka, není to rukavice, kterou lze, kdykoli se vám zlíbí, obrátit. Snad se vám bude zdát, že mluvím sám proti sobě. Ale jak víte, někdy spadne i činžák.

Tedy s Přemyslem Otakarem to skončilo tak: Ztratila se křesťanská panna. Bylo zjevno, že ji Židi zadělali do macesů. Mladý nadějný advokát se chopil lidové pověry, vystoupil jako obhájce ohrožených dívek, udělal si jméno a založil si politickou budoucnost.

Jsou otužilí muži, i mezi lidmi mého vyznání, kteří si ze štvanic mnoho nedělají a sami dělají vtipy po hospodách o panenské krvi. Ale já byl mlád, nezkušený a snad i slaboch. Nebylo mi lhostejno, když za mnou prozpěvovali kluci:

...holku podřezali,

krev z ní vycucali,

aby nesmrděli.

Rovněž vytloukání oken nepatří mezi obzvláštní příjemnosti pozemského života, totiž aspoň pro stranu, která je tu ve stavu trpném.

Do obchodu, kde bývala matka často samotná, přicházeli opilci a vyhrožovali, že takhle to dál nepůjde, abychom zabíjeli jejich děti.

Strachem a hanbou neodvážil jsem se na ulici. Kamení, které nám naházeli do oken, jsem si schoval na památku a chodil jsem se na ně dívat v trpké hrdosti nepřítele lidu; ale ani tato skromná radost dlouho netrvala: neměl jsem na to povahu.

Odstonal to Přemysl Otakar, ačkoli za to nijak nemohl. Jeho obrázek vystřižený z Dolenského dějin, který visel nad mým stolkem, sundal jsem ze zdi. A vůbec snažil jsem se přervati všechna pouta, která mě pojila s rodným krajem, kde mě již nic netěšilo.

Odjel jsem do Vídně a přiměl jsem rodiče, kteří byli beztak staří, aby prodali svůj domek a přijeli za mnou. Nedlouho potom, když jsme přesídlili, přijel sem taky můj bývalý spolužák a druh z mládí Lévi, o kterém jsem vám již vypravoval.

Řekl mi, že se cítí doma jen mezi Židy. Vyhledal si společnost souvěrců a mě taky několikrát vzal s sebou. Ale já jsem se necítil mezi nimi jako doma a nebavil jsem se. Byl jsem stále jaksi na rozpacích. Spíš ještě si tak pohovořím v Prátru s krajany. Ale co je to platno... Nevinná panna leží mezi námi ...„S povzdechem vylil si náš zábavný soused nový kalíšek koňaku do hrdla. Nebyl to první od té chvíle, co jsme si přisedli; pozorovali jsme s lítostí účinky alkoholu, které byly již na hovorném muži sdostatek patrny.

„Nevidíte taky bílé myši?“ otázal se soucitně Cífka. „Ne, ale jiná zvířata,“ odvětil neznámý, přehrnul si límec svého kabátu, podepřel si hlavu rukou a klímal.

Sklepníci zhasli několik žárovek a začali stavět židle na stoly. Proud denního světla vnikal do místnosti. Zaplatili jsme a ubírali jsme se v ranním úsvitu zpět k nádraží, míjejíce mlékařské vozy a v šátky zahalené pospíchající ženštiny.