Foucaultovo kyvadlo (ukázka)
Média se schoulila, do tváří se jim vkradlo napětí, vypadala, jako když chtějí na velkou, a nejde to,
chraplavě oddechovala. Záře z ohřívadla zeslábla a stoupenci madame Olcott pozhasínali lucerny na zemi.
Trocha světla přicházela pouze z luceren v chrámové lodi.
Pomalu se schylovalo k zázraku. Z úst Thea Foxe se začala hrnout jakási bělavá pěna, která pomalu tuhla, o něco
později ho jeho bratři napodobili.
„Vydržte, bratříčci,“ naléhavě jim šeptala madame Olcott, „vydržte, jen tak dál, jen tak dál...“
Tanečníci trhavě a hystericky něco prozpěvovali, kroutili a pokyvovali hlavami, jejich křik byl zprvu poznamenaný
křečí a nakonec přešel v chopot.
Zdálo se, že média ze sebe vylučují jakýsi plyn a ten je stále kompaktnější, až nakonec vypadá jako láva nebo bílek,
pomalu z nich vytékal, stoupal a klesal, plazil se jim po ramenou, po hrudi, po nohou a svíjel se jak plaz.
Pak jsem už nerozeznal, vychází-li jim ta hmota z pórů v kůži, z úst, z uší
nebo z očí. Dav se tlačil kupředu, blíž k médiím a tanečníkům. Strach mě úplně přešel, byl jsem si jist, že se mezi
nimi ztratím, vyšel jsem z budky a ponořil se do omamných par, které se převalovaly pod klenbou.
Média obklopoval jakýsi světelný oblak s rozpitými mléčnými okraji. Pak se hmota od nich začala oddělovat, vypadala jako nějaká améba.
U jednoho z bratrů se z hmoty vydělil jakýsi hrot, který se svíjel a dral se mu nahoru po těle, vypadal jako pták,
který ho chce klovnout. Pak se na něm udělaly zatažitelné výstupky jako slimáčí růžky...
Tanečníci se zavřenýma očima a s pěnou u úst vířili dál, přitom však začali, pokud jim to prostor dovoloval,
utvářet kruh kolem kyvadla, koule jako zázrakem zatím žádného z nich nesrazila k zemi. Vířili stále rychleji,
odhodili čapky a dlouhé černé vlasy jim vlály, jako by jim měly ulétnout z hlavy. Křičeli úplně stejně jak tenkrát
v Riu, hou, hou, hououou...
Tvary, jichž bílá hmota nabývala, byly stále určitější, jeden připomínal lidskou postavu, druhý
zatím pořád ještě jen falus, ampuli nebo kivuli, třetí a poslední stále výrazněji ptáka, sovu s brýlemi
kolem očí, špičatýma ušima a zahnutým zobákem staré profesorky přírodopisu.
Madame Olcott se prvního tvaru začala vyptávat: „Kelley, jsi to ty?“ Bělavá hmota vydala hlas. Nebylo
pochyb o tom, že to nemluví Theo Fox, hlas přicházel odněkud zdálky, těžce slabikoval:
„Now... I do reveale, a... a mighty Secret if you mark it well...“
„Jistě, jistě,“ naléhala madame Olcott. A hlas pronesl: „This very place is call’d
by many names... Earth... Earth is the lowest element of All... When thrice yee have turned this Wheele about...
thus my great Secret I have revealed...“
(...)
Leo Fox se snažil vtáhnout zpátky do sebe sovu, aby zůstal naživu. Madame Olcott se postavila za něho a držela mu oběma rukama
hlavu, aby se podřídil její vůli. Sova si asi uvědomila, že má namále, a obrátila se proti tomu, kdo ji
porodil: „Phy, Phy, Diabolo,“ syčela a pokoušela se Leovi vyklovat oči. Leo Fox zachrčel, jako by
mu podřízli krkavici, a klesl na koleno. Sova se ztratila v jakémsi odporném blátě (fííí, fííí, syčela), do něj
kleslo i médium a leželo tam schoulené a nehybné, jako by se udusilo. Rozzuřená madame Olcott se obrátila k Theovi,
který se ze všech sil snažil nepodlehnout, „Mluv, Kelley, slyšíš mě?“
Kelley nic neříkal. Snažil se oddělit od média, které ječelo, jako by mu někdo rval útroby, a snažilo se vsoukat
zpátky do sebe, co z něj předtím vyšlo, plácalo přitom rukama do prázdna. „Kelley, už jednou ti uřízli
uši, nepodváděj znova,“ zlobila se na něj madame Olcott. Kelleymu se však nepovedlo odtrhnout
se od média, a proto se je naopak snažil zadusit. Byl jako žvýkačka, od které se poslední z bratrů Foxových
snažil odlepit. Nakonec i on klesl na kolena, kašlal a srůstal s parazitem, který ho pohlcoval, kutálel se po zemi
a svíjel se, jako kdyby byl v plamenech. To, co před chvilkou bylo Kelley, ho napřed pokrylo jako rubáš a pak se proměnilo
v tekutinu, která sice odtekla, jenže z Thea na podlaze zůstala polovička, vypadal jako mumie dítěte, Salonův
výrobek. V tom okamžiku se čtyři tanečníci přestali otáčet, jako když utne, mávali jenom rukama a na pár vteřin
vypadali jako utopenci klesající ke dnu, nakonec se zhroutili na zem, svírali si hlavy v dlaních a kňučeli jak štěňata.
Umberto Eco |